čtvrtek 24. června 2010

AGUIRRE / BAD LUCK RIDES ON WHEELS „Tubes Gave Us Wings“


12“LPgatefold + CD (WIFAGENA Records)

Počasí ovlivňuje mé nálady. Předem říkám, že mi je lépe, když venku svítí slunce a pokud vidím zataženou oblohu, ze které neustále prší – mraky se dělají i v mé hlavě. Stejně jako hydrometeorologické podmínky, ovlivňuje sinusovku mých osobních nálad a pocitů hudba. Kapely o kterých začínám psát nejsou optimistické a svými tóny zaznamenávají bezútěšnou deštivou atmosféru našich životů. Okamžiky, kdy šlápneme látkovou teniskou do bláta a jasně víme, že cesta do suchého domova bude ještě dlouhá. Nezbývá nám však nic jiného než jít dál - AGUIRRE s BAD LUCK RIDES ON WHEELS jsou větrem, deštěm, bouří, nocí i dnem pro tuto cestu. Neboj, nechci zneužívat temnou atmosféru knížky „Cesta“. Podobnost tady sice je a osobně se zaměřuji hlavně na své osobní bezvýchodné pocity. Tápeme všichni a jen Ti silnější si sami dobrovolně protahují život poslechem tak bezvýchodné muziky jakými jsou AGUIRRE nebo BAD LUCK RIDES ON WHEELS.

BAD LUCK RIDES ON WHEELS je parta sympatických „grinderů“ z německého „východního“ bloku. Pokud se orientuješ v tamní scéně, většinu tváří budeš znát – najdeš členy Wojczech, Whos My Saviour, Idiot Savant, atd. atd. – předem jsem jim díky tomu napočítal nějaké body navíc. Počátky stylu BAD LUCK RIDES ON WHEELS by jsme možná mohli dohledat v kapele THE JACK OF ALL TRADES, kde někteří ze členů hráli. BAD LUCK RIDES ON WHEELS to jsou silné metalové riffy, kytarové plochy, rocková chytlavost a sludgecoreová/doom rozvážnost. Výsledek je zajímavý a svým způsobem osobitý. Neberu je jako další kapelu co použije metalové riffy, pořídí si „orange“ aparáty, nasadí vážné výrazy a hraje jako kapely ze Southern Lord. Tady cítím lidskost a srdce, to je pro mě podstatné. Vkusně kombinují metal, rock, sludge core, doom, snad i psychydelii a navíc mají progresivní „moderní“ zvuk. Místy mi znějí jako kdyby časem ozkoušené riffy hráli Arch Enemy (to myslím jako plus, abychom si rozuměli). Rozhodně jsou „kolosem“, který je dostatečně silný, aby zvládnul zaplnit jakýkoliv prostor a posunul nastavené hranice v našich myslích.

Někteří z Vás možná znají Herzogův vizionářský film „AGUIRRE, HNĚV BOŽÍ“ - v našem případě budu ale psát o sludge/crust skupině AGUIRRE z francouzského města Bordeaux. Jejich heslo je pomalu a bolestivě, přesto progresivně. Jako každá správná sludge core kapela, tak i oni nechávají své riffy dlouze vyznít a od prvních tónů páchnou bahnem. Čím víc jejich muzika prostupuje mým pokojem, tím hlouběji mě pohlcuje . Čekejte silné riffy, dobrý zvuk a nastíněná apokalyptická podoba je vyzdvihnutá lehce utopeným bezvýchodným řevem. Na své straně mají dva opusy, což je na sludge partu tak akorát, že? Slyším i jistý hudební přesah - odlesky francouzského ema a sabbaťáckých riffů. V AGUIRRE se utápím a čím víc je poslouchám, tím víc se mi líbí. Po pár minutách jsem ztratil přehled o čase - táhlé tóny odstraňují i prostor kolem mně. Na světlo v dáli nedojde – jen temno a tápání.

Deska vyšla za spolupráce WIFAGENA (Německo) + LA HUMANIDAD ES.. ..LA PLAGA (Španělsko) + ABITBOL (Francie). Provedení je okouzlující – krásný (dostatečně temný) otevírací gatefold obal, 180g vinyl s vloženým CD a kupónem pro bezplatné stažení nahrávky v mp3 kvalitě. Neváhal bych, třeba se chytíte jako já … (S)

http://wifagena.com/
http://aguirre-blrow.wifagena.com/
http://cultmetal.com/bad-luck-rides-on-wheelsaguirre-tubes-gave-us-wings

Možno objednat zde: http://samuelrecords.net/shop/info.php?idv=853

středa 23. června 2010

[un]titled


kolektiv autorů: Roman Laris, Monika Chilmon, Marian Magdolen, Sheep, Patrycja Gagan, Jan Urant
(KNIHA)

Mám radost z každé neočekávané pošty. Po dlouhém pracovním dni otevírám balíček od slovenského bráchy Ujka Romana Lariše aka xJesusex a jsem víc než mile překvapený. Jednou z Romanových zálib je sledování hardcore/punk koncertů a dění kolem nich zorným úhlem hledáčku svého fotoaparátu. Není to zase tak dávno, kdy vyšla jeho první knížka poskládaná z koncertních fotek. Jmenovala se „Černé Ovce“ a již v době jejího vydání mi Roman naznačil, že se pracuje na pokračování. To na sebe nedalo dlouho čekat a jak už to tak bývá, další část nasazuje laťku i o velký kus výš. Oproti debutu se sešlo šest nadšených D.I.Y. fotografů a své práce propojili v knížce pojmenované „[un]titled“. Dílko je již klasická vázaná knížka. Voní tiskařskou barvou a od okamžiku, co jsem ji vyndal z obálky, se na ní se zalíbením koukám. Obálka i celkové ztvárnění je jednoduché, decentní, čisté – prostě krásná grafická práce. Stejně precizní zpracování proběhlo i po knihařské stránce – tvrdá vazba, pěkný tisk, matný křídový papír. Opravdu moc pěkné. Podobně je udělaná třeba foto kniha o Fugazi.

Forma však nezvítězila nezvítězila nad obsahem a díky dvanácti očím působí kniha různorodým i osobním dojmem zároveň. Jak ji představil Ujo Jesus? Takhle: „Jako projekt šesti DIY fotografů, které spojila scéna a láska k fotografii. Každej z nás je jinej a různé máme i styly focení. Jsme z Čech, Slovenska, Anglie a Polska. Vyšlo jen 500 kopií a vydání jsme zaplatili my sami, bez sponzorů a vydavatelstvích.“

K hardcore punku mám osobní vztah a když se podívám na fotografie v [un]titled, cítím z nich přesně tu energii a osobitost, jakou mám rád. Možná právě v tom je podle mě jejich síla. Zachycují množství mosh-ujících „kids“, skupin na podiu nebo v zákulisí během různých koncertů po Evropě. Všechny lidi na nich spojuje jedna věc - ovlivnil je „hardcore/punk“. Myslím si, že ať ve „scéně“ zůstaneš nebo překročíš její hranice, stejně v Tobě zůstane kus toho mladého nadšence, který třeba je na některé z fotek v [un]titled. Postupně si ale s věkem uvědomuju, že změna není jen o jiném osobním pohledu na věc za poslechu Battery, Youth Of Today… Již vůbec to není jen o řádění v pitu. Je to složitější - pokud se tedy začneš prát s okolním světem. Vlastně se nemusíš ani moc prát, stačí když se s ním budeš snažit vyjít. Většina fotek má zaznamenávat nadšení a lidé na nich mají v očích žár. Působí to na mě jako nabíječka na baterky.

Roman Laris - u nás je známý jako spolutvůrce „How Can Limo Kid Kill Your Dreams?“ a pár lidí určitě vidělo i jeho koncertní fotky. Většina jeho záběrů zachycuje kapely i publikum nestárnoucím způsobem. Prostor v [un]titled nemá zdaleka tak velký, jako měl ve své prvotině „Černé Ovce“, a snad i proto vybral několik nejpovedenějších záběrů z londýnských klubů. Nadšení a energie ze všech fotek přímo tryská. Romanovi se moc pěkně daří zachytit výraz a náladu okamžiku. Ze známějších kapel jsou tady záběry The Blackout Argument, Verse, As Friends Rust. Z těch osobnějších je patrně nejlepší fotka mladé mosherky s natlučeným nosem, přesto s naprosto šťastným výrazem v tváři.

Monika Chilmon - pochází z Polska a její část knihy je spojená s kapelou The Black Tapes. Jak sama píše, doprovázela je od počátků až do rozpadu. Skupinu zachycuje jako celek, ale soustředí se i na její jednotlivé členy a jejich individualitu. Pěkně tím zobrazuje myšlenku, že každá kapela je složená z osobností a jejich spojením vznikne různorodý organismus, živený částí každého z nich. Opět se zde kombinují koncertní fotky se záběry ve studiu i portrétním záběrem jednoho člena The Black Tapes. Kapelu zaznamenávají v letech 2008–2009.

Marian Magdolen je z celé knížky nejživočišnější. Nevyzdvihuje ani tak jednotlivce, ale zaměřuje se na celek – na moshující kotel. Lidská těla jsou v něm propojena v celistvou hmotu, která se pohybuje v rytmech tónů vystupující kapely. Mosh Or Die, Xka a neutuchající žár.

Sheep - chlapík z Anglie. Jeho fotky jsou hodně podobné těm Mariany Magdoleny. Moshující kids. V případě Sheepa ale s větším prostorem pro detail a jednotlivé osobnosti. Perfektně zachycuje výrazy ve tváří, od těch nadšených až po ty bezvýchodné. Dojde i na lidi v letu (pak že neumíme lítat) a portrétní záběry. Na těch jsou mosheři s monokly, natlučeným obličejem, zlomenýma nohama z pitu – výrazy mají přesto spokojený.

Patrycja Gagan – polská fotografka, která svou část nazvala „Tribute to Sunrise, 1995-2006“. Povedený fotky polské skupiny Sunrise. Fotky jsou promíchané a je vidět, že ke kapele měla hodně blízko a ukazuje nám je svým osobním úhlem pohledu.

Jan Urant je zástupcem z Čech a knihu uzavírá. Jeho fotky vidím prvně a rozhodně jsou povedené - většinou koncertní - a pěkně se mu daří zachycovat ty podstatné okamžiky.

Vlastně ani moc nezáleží na jménech zobrazovaných kapel, na stylech, na tvářích lidí – všechno se recykluje – důležitý je pro mě zaznamenaný okamžik, energie, vztek a emoce. To se dědí z generace na generaci. „[un]titled“ to zachycuje moc pěkně. Rád v téhle novince listuju a nejspíš budu i v budoucnu. Napadá mě snad jediná připomínka, škoda že není u všech fotografií místo a datum pořízení. To je jen malé podotknutí z mé strany. Abych nezapomněl, knížku otevírá článek „Absence Od Separation“ od Johna McKaiga a závěr patří několikastránkovému psaní o „D.I.Y. fotografii jako vizuální reprezentaci hardcore hudební scény“ od Nadine Sölla - oboje v angličtině.

Pokud Tě informace o knížce zaujaly, kontaktuj některého z autorů – každý má svých 80 kusů. (S)

http://www.myspace.com/untitledhardcorebook

Roman Laris:
laris.roman@btinternet.com
Monika Chilmon:
x3kx@o2.pl
Marian Magdolen:
erinyescoming@gmail.com
Sheep:
xsheepx@gmail.com
Patrycja Gagan:
info@patrycjagagan.com
Jan Urant:
janurant@gmail.com

Smalltown - Read Between The Lines


10“LP (Pirate Press Records)

Některý dni mají příchuť připálený rejže a pokud jich je několik po sobě, vlečou se jako týden před výplatou. Každý máme svůj upouštěcí ventil v růných činnostech, někdo chodí na pivo, jinej lepí letadýlka, těch možností je nespočet. U mě je to nejspíš muzika, někdy se k ní jdu schovat, jindy do ní dávám energii a jsou okamžiky, kdy mi nečekaně dobije vyšťavené baterky. Stejně jako některý dny stojej za prd, jsou pak ty který mění náš život. Víc je ale těch zcela obyčejných a jen těm šťastnějším se daří vykukovat nad mraky nějak dlouhodobě. Slova jsou ale k ničemu a tímhle psaním jsem chtěl říct vlastně jediný – pár posledních týdnů mi vylepšil 10“ od švédské trojice Smalltown.

Číst mezi řádkami se vyplatí i v „reálném“ životě. Snad i proto mi je sympatický název „Read Between The Lines“ desky. Vychází v době po jejich debutním LP „The Music“ (Deranged Records) a novou deskou „Implosion“ (Deranged/Combat Rock Industry). Obsahuje čtyři vlastní pecky a tři předělávky – od The Strike, The Statues a Elvis Costello. Obzvláštně „All Good Things“ od Statues je parádní. Myslím, že žádný CD jsem zatím nevydržet poslouchat tak dlouho, jak tomu je u Statues „New People Make Us Nervous“ (písnička je právě z týhle desky). No znáte to, když uslyšíte svou oblíbenou pecku, že? Nohy se Vám rozvlní jako stařík Morrisey při zpěvu.

Smalltown hrajou pop-punk (nepěkně zprofanované slovo) ve středním tempu. Důraz kladou na melodické nápady a chytlavost vyzvihují refrénama. Rozhodně čerpají z The Clash a Buzzcocks - z každé si berou kousek. Výsledný mix zní parádně. Obzvlášť z The Clash čerpají opravdu hodně. Není to ale žádná kopírka, spíš jistá reinkarnace jejich stylu – zahraná ve Smalltown provedení. K nahrávkám mám obecně dvojí přístup – A) poslouchám je stále dokola, až mi to přestane bavit nebo B) první poslech mě nenadchne, ale s každým po dalším poslechem mi to víc a víc baví (pokud to tedy rovnou neodpískám). Co jsou Smalltown? Ze začátku Bčko, ale postupně jsem se proposlouchal k Ačku :).

Smalltown vlastně hrajou pop, ale přesto je z nich stále cítit punk. Muziku hrají čitelnou, ale zase to není uhlazený a nudně studiově sterilní. Dýchnul z nich na mě příjemnej svěží odér, žádná pachuť vyfintěných rockstars. Nemohu se dočkat jejich koncertu se Statues a právě k nim si nedovedu představit lepší kapelu, pro společné turné - než je tenhle švédskej trojlístek! Doporučuji všem, který prožívají právě Ty „přismrádlý“ dny a pop-punk zcela neodepsali. Zdá se že díky kapelám jako Statues a Smalltown je pop-punk znovu ve hře. Co Vy na to? (S)

www.smalltownsweden.com

STRANGE ATTRACTOR / RED MASS „Split“


10"LP (P.Trash Records)

„Nahrávka, která má více barev než Disney film na LSD“,taková je popiska na internetové stránce P. Trash ke společnému splitu STRANGE ATTRACTOR / RED MASS. Než jsem si desku pustil, bral jsem to s nadhledem, ale teď mi nezbývá než souhlasit.

Německé vydavatelství P. Trash vydává jednu skvělou nahrávku za druhou. Jeho vydavatelskému tempu by možná nestačil ani Jožka Pribiliněc - některé z jimi vydaných titulů nepotřebují žádnou propagaci (Regulations, Statues, AC4). Jiné na první pohled nic neříkají. Ale „pod lampou je největší tma“ a 10“ split STRANGE ATTRACTOR / RED MASS je šibalským kouskem asfaltu, ke kterému jen těžko hledat popisky. Formát desetipalce tímto slaví u P. Trash premiéru.

Tahle deska je šílenost, v tom nejlepším slova smyslu, a pěknej vodvaz. Nejsou tady žádné mantinely, čekat můžete cokoliv. Stejně bude všechno jinak, než jste si představovali. Malou úvodní nápovědou může být informace, že STRANGE ATTRACTOR je projekt Jeffa, bubeníka Statues a jeho pekelně zbustřené kytary. Pomocnou ruku při tomto běsnění mu nabídl Ian ze Sedatives se svými klávesy, které zní jako pozdrav ze záhrobí.

STRANGE ATTRACTOR – to jsou osvědčené punkové riffy, „frackovitej“ zpěv, hlasitost doleva a všechno „přebuzený“, až to bolí. Jde o pohled na punk ze zcela jiného úhlu, než na jaký jsem zvyklý. Samostatnou kapitolou je „zvuk“. Představ si nahrávku ze skvělého studia prohnanou přes různé „mástry“. Zní to, jako by si soused, kterej bydlí o dva baráky vedle, pouštěl na své špicovní hifárně desky Ramones a jeho dcera si pouštěla v děcáku Angry Samoans. Všechno vyvejškovaný a „distrošn“ otočenej doleva - na maximum - většinou na hranici snesitelnosti. Takhle snad nevykrádají své nahrávky ani Hellnation. Ono je v tom „mástru“ udělaný snad i praskání jehly! Po prvním poslechu jsem šokovanej. Pouštím si je ale znova a znova a znova - je to skvělý! V jednoduchosti je krása. Nemusíš nic moc řešit, jen kejvat hlavou. Parádní garážovej D.I.Y. punk založenej na poctivejch punkovejch základech.

RED MASS je kapela, ale možná bude výstižnější označení „sdružení muzikantů“. STRANGE ATTRACTOR se s RED MASS opravdu hledali a lepší kapelu si s nimi na společné nahrávce představit ani nedovedu (mimochodem, obě kapely jsou z Kanady). Zvuk je obdobně divnej, principy stejný – rock´n´roll ve své nejšpinavější garážové podstatě. Obzory ale posouvá do více experimentálních rovin než S.A.. Postup pro uvaření téhle polívky je zdánlivě jednoduchej, pro základ použij punk – jak začne vařit, přidávej postupně post punk, hippísárnu ze šedesátých let, psychidelii, noise a folk (místy slyším i Wollongong). Až to bude uvařený, budeš si pochutnávat, přežereš se, bude ti blbě, ale stejně si ještě přidáš. Šílený, návykový a magicky chytlavý. (S)

http://ptrashrecords.com/

Lost Boys - Work. Life. Regret.


7"EP (Thrashbastard)

„Ztracení hoši“ jsou kapelou z francouzského Lyonu. Hrají hardcore/punk středního tempa ovlivněný ANGRY SAMOANS, CIRCLE JERKS, snad i BLACK FLAG. Osobně neznám žádnou jinou jim stylově podobnou francouzskou kapelu a hned v úvodu musím uznat, že jim to šlape skvěle. Dýchá z nich entusiasmus odkazující na starý osmdesátkový US hardcore/punk a je skvělý cítit ten recyklovaný svěží vítr! Novotou vonící EP „Work. Life. Regret.“ navazuje v jejich diskografii na kazetové demo (vyšlo i na vinylu), debutní singl, splity se STRONG AS TEN, SUNPOWER a THE IRRADIATES. Pokud ujíždíš na kapelách s „retro“ odérem, Lost Boys by tě neměli zklamat. Nabízejí férovou rovnici: svým podáním hardcore punku čerpají z kořenů, s ničím se moc neserou, jsou sami sebou a naprosto se nesnaží zavděčit. I když jsem něco podobného již slyšel, tak z LOST BOYS dýchá nadšení a upřímná naštvanost - to se mi líbí! Kapely jako jsou oni, hrají na 100 %, nebo se rozpadnou. EP má pěkný obal - namaloval ho Andrei Bouzikov a moc sympatický je i název, že? K poslechu jsou v drážkách nachystané tři písničky Lost Boys a předělávka od M.I.A. (což byla osmdesátková kapela z Orange County, Kalifornia). Od prvního válu mi - hlavně díky kytaře - připomínají Angry Samoans. Celkově to ale není tak přímočaré a slyšet můžeme i „sólíčka“. Samozřejmostí je parádní, lehce prasácký zvuk, který tenhle styl vyzdvihuje a dodává mu správný autentický odér. Z kapely cítím mladickou nespoutanost, ale i pouliční lopato-dřevnatost 86 Mentality. Parádní je skvělej zpěv. Zní, jako kdybyste dali dohromady Seba ze Short Fuse a Katona z Hirax – prostě hrubej hlas s „heavy ocáskem“. Texty jsou plný odcizení, nasranosti a snad i cynismu. Viditelně jsou inspirované Orwellem a přímočarostí nemají daleko k již zmiňovaným 86 Mentality. Jedna pecka je věnovaná i protestům ve francouzských továrnách v roce 1968, konkrétně v Sochaux. Předělávka od M.I.A. je praštěnej anti-hippies protest song :). Vyšlo ve čtyřech evropských hardcore vydavatelstvích. Má kopie se ke mně dostala od berlínského labelu Thrashbastards. Ty, kteří novinky v hardcore sledují, asi nemusím na tenhle label upozorňovat - ostatním doporučuju! Najdete na něm spoustu zajímavých, známějších i naprosto neprofláklých skupin. Andreas mi sám říkal, že do budoucna se chce stále více zaměřovat na „malé“ a neznáme kapely, což je skvělý! (S)

http://stillholdingon.free.fr/lostboys

http://www.myspace.com/thrashbastard_

AUXES/Obstacles - split


7“EP (Revolution Summer)

Mám rád sedmipalcové singly. Jejich realizace se mnohdy ubírá po trnitých cestách a finální výsledek bývá nejistý. Společný split Ep AUXES s Obstacles vznikal „pod rukama“ sympatického olomouckého vydavatelství Revolution Summer, jehož je i debutním vydavatelským počinem. Myšlenka singlu se vyvíjela postupně a myslím si, že lepší propojení kapel se ani nemohlo vydařit. Všechno do sebe moc pěkně zapadlo. Loni jsem psal recenzi na album australských grindcoristů Agents Of Abhorrence. Ani s jednou kapelou nemají nic společného, nápad spočívá v tom, že jejich intro na albu „Earth.Water.Sun“ se jmenuje „Bob Dylan Still Isn't Dead And I Think It Fuck“ a písnička AUXES na tomhle singlu je pojmenovaná „Song For Bob Dylan“. :) Ber to jako poznámku pod čarou, která mě osobně pobavila. Tyhle náhodné souvislosti mě baví stejně jako používání slov „jerk“ nebo „freak“ v textech punkových skupin. Ale k samotnému splitu - ani o jedné kapele se nemá cenu zeširoka rozepisovat. AUXES je projektem Davea Layneho z Milemarker a Challenger, Obstacles pak projektem členů rozpadlých Children Of Fall. Tuším, že psát o propojení všech tří kapel s Day After/Lovitt/Jade Tree by bylo fakt zbytečné.


AUXES hrají chytlavý post-punk/alternativní rock s melancholickým odérem. Nevím jak Vy, ale já si nemůžu pomoct – z jejich desky „Sunshine“ cejtím dojímavou posmutnělost Roberta Smitha (The Cure) a samotná stejnojmenná písnička má skvělej „sabaťáckej“ riff – to fakt žeru. Tak či tak, „Sunshine“ je parádní, náladové a různorodé album. Na splitu s Obstacles mají AUXES dvě starší pecky. Přijdou mi více syrové a experimentátorské. AUXES v sobě mají zakódovano zvláštní sebestředné charisma a jejich umění zaujmout je dotažené k dokonalosti. Obě písničky, kterými se prezentují, nepostrádají atmosféru a ta úžasně graduje. Je v nich prostor a když je poslouchám, mám pocit, jako když koukám do 3D obrázku. S každým novým přehráním nacházím nová zákoutí.


AUXES čeká spousta koncertů v Čechách, který pojednou společně s Aran Epochal. Což je skvělý, stejně jako informace o dalším Aranově split singlu, který nebude s nikým jiným než právě s AUXES.


Strana s Obstacles představuje jeden dlouhý instrumentální opus, ve kterém slova nejsou k ničemu. Všechno potřebné je vyjádřeno hudbou. „The B-side contains Subliminal Messages“ je komplikovaná písnička s nejednou zápletkou a neočekávanými dějovými zvraty. Nástroje podbarvuje elektronický spodek a to jim dodává jistou tajemnost. Skvělá písnička a než Obstacles skončí, nakoukneme do různých míst. Neboj se, Obstacles jsou skvělý vyprávěči a nudit se při nich rozhodně nebudeš. Připomínají mi švédské Alarma Men, snad slyším i útržky Frodus a divný kapely Svenson, která vychází na labelu Shelbyho Cincy (Carcrash Records).


Kdybych se měl rozhodnout, která kapela mě na splitu více zaujala, tak by to asi bylo 50 na 50, neboli „paragánská padesátka“. Co víc dodat? Singl vyšel na barevným vinylu a s kupónem pro bezplatné stáhnutí všech tři písniček v mp3 formátu na internetu. Navíc má i moc pěkný obal. Kvízová otázka na závěr: poznáte město na obalu? (S)

Let´s go!: http://www.revolutionsummer.info/

Auxes / Aran Epochal -split EP


7"EP (Silver Rocket)

Aran Epochal = projekt Adama z Gnu doplněný o Borka z Bonus. To dnes ví již nejspíš každý. Aranova cesta mi je od samého počátku sympatická, stejně jako způsob vydávání jeho nahrávek. Za svým rozhodnutím sdílet písničky na společných singlech s dalšími uskupeními si evidentně stojí - vyšlo již šest krásných sedmipalců. Spojuje je myšlenka, nadšení i grafika. Bourek je profík, jeho práce působí čistě a decentně. Vytvořit na singlech propojující linii se opravdu podařilo. Slova zde neskončila jen u plánů a všechno se nachází na místě, kde to “architekti” nejspíš chtěli mít. Zopakuji, že sledovat tenhle vývoj je pro mě inspirativní. Celková koncepce, písničky a prostě všechno okolo do sebe až magicky zapadá - to se mi moc líbí. Nedávno jsem si říkal: “Co bude dál?” Teď je již jasno, v pořadí šestý split vzniknul s AUXES (USA, ex.Challenger, Millemarker) a vyšel téměř ve stejný čas jako AUXES/Obstacles EP na olomouckém vydavatelství Revolution Summer.

Každý singl od Aran Epochal přinesl něco zajímavého. Jak jsem již zmínil, především svou koncepcí a potřebou sdílet vinylovej split s někým dalším. Co víc, funguje to i jako dobrá propagace zajímavých zahraničních kapel a v případě AUXES jsem za to rád dvojnásobně. O splitu jsem chtěl napsat ještě před společnými AUXES / Aran Epochal koncerty. Čas je však nelítostný a nestihnul jsem to. Na druhou stranu jsem rád, že jsem amíky před dokončením recenze viděl živě.

AUXES novej matroš, co hráli na koncertě, byl perfektní, špinavej nátěr zahranej se 120% nasazením, zkrátka punk jako noha. Jestli předchozí nahrávky odkazovaly více na “emo”, nová produkce se rozhodně přiklání k “punku”. Kdo je viděl, bude se mnou určitě souhlasit. Jsou to navíc milí chlápkové, kteří si podle vizáže již prošli svým. Jejich hudba je různorodá, emotivní i hrubá zároveň, přitom do sebe jednotlivé tóny písniček tak krásně zapadají. Jde to z nich a v tom je jejich síla. “There Were Five Hundred” je singlovka, jak má být. Hit, který vám dlouho bude znít v hlavě. Dneska ráno jsem jel do práce a poslouchal Social Distortion “Kings Of Fools”. Přehrával jsem si ji nesčíslněkrát, tak nějak si o to hlava sama říkala. “There Were Five Hundred” na mě působí podobně, jedná se o silnou písničku, která ve mně vzbuzuje potřebu pouštět ji stále dokola. Další kapela na seznamu, která je potravou pro mou závislost na muzice.

“Práce s dřevem” - Aranova písnička. Jiná než “There Were Five Hundred”, přitom do sebe obě dvě moc pěkně zapadají. Možná podobně jako “ježek v kleci” na obalu. Po esoterickém a poměrně dlouhém začátku jsem čekal, co přijde. “Světlo na konci” tunelu zmizelo a do reálného světa mě vrací bassová linka. Vše je na svém místě – přesná rytmika, jistý hlas a texty k hloubání. Prostor pro zpěv v pozadí dostal Scott McCloud (Girls Against Boys, Paramount Styles). Písnička má hloubku a líbí se mi, jak postupně graduje. Tohle se neoposlouchá, stejně jako mě nepřestane bavit “Práce s dřevem”.

Auxes i Aran Epochal mě baví živě i z vinylu a toho si moc cením. Každé uskupení je jiné, ale jako by je ta individualita spojovala do jednoho celku. Závěr je jednoznačnej: AUXES i Aran Epochal jsou skvělý a SRR patří dík za nasměrování správným směrem. Co bude dál? Netuším, ale těším se! (S)

http://www.silver-rocket.org

Statues - New People Make Us Nervous


12“LP (P.Trash Records)
Statues je trojlístek z Kanady. Hrají jednoduchý punk, kterému se říká pop punk nebo taky power pop. Jednoduché riffy, chytlavé refrény a optimistický nádech, prostě muzika, se kterou se lépe dejchá. Jejich podání nechybí patina garáží, sympatický projev a naprosto nulové hvězdné ambice. Kdo si myslel, že pop punkové kapely zajímají již jen rádia, tak se naštěstí plete - jsou tady kapely, co hrají ve squattech a malých klubech - Statues.

Zamiloval jsem si je před pár lety a od té doby na jejich muziku nedám dopustit. Měl jsem dvě přání - vidět je živě a mít desku „New People Make Us Nervous“ na vinylu. Koncert jsem viděl a má očekávání splnil naprosto do puntíčku. Statues nejde lépe popsat, než se to povedlo Igorovi z My Dead Cat - “vypadají jako voják z povolání, profesor na univerzitě a chovanec tamního ústavu na vycházce - klidně si ty „funkce“ můžou prohazovat“. Ha ha ha… no faktem zůstává, že je to nepřehlédnutelná trojice. Každý z nich je individualita, všichni mají pořádný „intošský“ brejle a kytarová / bassová sekce jsou bráchové. Od prvních tónů jsem jim sednul na lopatu a oddaně na ně kývu hlavou.

Myslím si, že i pro Statues je album „New People Make Us Nervous“ svým způsobem stěžejní. Album není nejnovější, přesto ho sami upřednostňují i po letech. Vychází v reedici a na koncertě zahráli téměř všechny písničky z desky. Původně vyšla CD verze na Pelado Records a snad i někde na vinylu. Jsem nulovej fanda e-baye, proto jsem strašně rád, že deska vychází znova na vinylu. O evropský press se postarali garážoví maniaci Peter a Susanne (P.Trash). Skvělý! Žádnej bootleg, ale oficiální nosič - za férový prachy, s novým obalem a na růžovém „chewig buble gum“ vinylu. Statues jsou milý lidi, jejich desky vycházejí na Deranged, P.Trash a Pelado Records. Evropské turné jeli společně se švédskými Smalltown a když mi jejich zpěvák dával balík s deskama od P.Trash, zpěvák Statues se začal vyptávat, co je to za desky a na moje aktivity. Říkám, že jsem malá ryba, ale mám rád tuhle muziku a chci jí tady nabízet. Měl strašnou radost a říkal: „My jsme taky malý ryby…“ Zní to asi pateticky, ale já mám tyhle osobní drobnosti strašně rád.

Jak přiblížit Statues těm, kterým nic neříkají? Asi jako mix garážového punku s popem. Písničky, co dělají, jsou jednoznačný tah na branku, jednoduché nápadité riffy a velice chytlavé refrény. Z osobní zkušenosti říkám, že mi spousta melodických kapel po „zacykleném“ poslouchání leze krkem. Znáte to možná sami, muzika vás chytne a dokážete ji poslouchat stále a stále dokola. Najednou střih a je po vášni. U Statues je to jinak. Čím víc je poslouchám, tím víc mě to baví. Snad je to tou skromností, o který jsem psal, nevím. Slyším z nich množství kapel – Buzzcocks, Ramones, The Clash, Jawbreaker, atd..

Pecky z „New People Make Us Nervous“ jsou pro mě svým způsobem nesmrtelný. Lépe se za jejich poslechu začíná novej den. Ať se na to koukám z jaké strany chci, tak neznám jim podobnou pop/punkovou partu, o které by šlo podobně mluvit. Domluvil jsem! (S)

http://www.myspace.com/statues
http://ptrashrecords.com/