úterý 27. listopadu 2007

The Now Denial "Mundane Lullaby"


CD digipack / LP gatefold (Sabotage Records)

Jsou to již tři dlouhé roky od doby, kdy The Now Denial vydali své poslední album. Zato letos si skupina, zdá se, vše bohatě vynahrazuje - vychází jim 12“LP vinyl "Viva Viva Threatening" a aby toho nebylo málo, tak mají venku i novou "Mundane Lullaby". O vydání se opět postaralo domovské vydavatelství Sabotage Records za spolupráce se Sounds Of Subterrania.

Kapela pro mě od prvního setkání představuje totální srážku mezi portlandským pojetím hardcore/punku (From Ashes Rise, Tragedy) a extrémním pojetím hardcore, jak ho známe od Dropdead. Skvěle znějící finální podoba vzniká především díky spojení talentu, hráčské zručnosti a zřetelně viditelných i slyšitelných novátorských postupů. Celková atmosféra nedá nevzpomenout na From Ashes Rise. Slyšíme je tam, nicméně styl, tolik F.A.R. profláknutý, hrají The Now Denial po svém a zatraceně dobře.

Nové skladby se mi zdají pomalejší, důraznější, zahrané více energicky a s mrazící jistotou. The Now Denial nepostrádají svou typickou crustovou rytmiku, metalický sound a pekelný zpěv. Ten se nese na vlnách kytar majících schopnost prořezávat špunty uvnitř zvukovodů. Od začátku skvělé, hrubé a dynamické. Všechny nástroje šlapou jako skvěle seřízený stroj. Výtečně se doplňují dvě kytary (pozor, dojde i na vynikající sóla) a ve spolupráci s přesnými bicími se vše „tlačí ven“ jako o život! Crustový buldozer řízený chlápkem, co má rád Dropdead i Motorhead. Zvuk celé desky je čitelný a vyzdvižený skvělou dynamikou, která desce dodává parádní prostorový zvuk. Výborná volba studia, řekl bych, díky které "Mundane Lullaby" získává patřičný rozměr.

Naprosto netypický je obal. Zdá se mi, jako by ho dával dohromady návrhář ovlivněný halucinogeny a spojil grafiky desek The Locus s posledním obalem Sunshine. Netradiční a vlastně skvělé! CD je v krásném digipacku: přátelé vinylů se mohou těšit na neméně povedený gatefold, kde vesele neveselý motiv vynikne moc pěkně.

Skvělé texty vycházejí z pohledu na svět, ve kterém žijeme, pod zorným úhlem zpěváka Sőrena. Neklišovité osobní pohledy, přesto však dostatečně politické a reflektující bolesti doby. Naprosto svěžím dojmem působí lyrika v předposlední písničce Picnic (Life Is A Picnic). Potěšily mě dva výňatky svědčící o dobrém vkusu – použité věty od Born Against a Rorschach. Textová stránka The Now Denial výtečně doplňuje jejich hudbu a podílí se velkou měrou na vytváření patřičně temné atmosféry.

"Mundane Lullaby" přichází po dvou řadových deskách, stejném počtu splitů (s Highscore a Seein red) a kompletce „Obey, Adapt, Shut Up And Die“. Abych řekl pravdu, po tolika nahrávkách bych nečekal, že tak tvrdě pracují skupina, jakou The Now Denial jsou, bude znít hůře než na těch předchozích. Jasně, od prvních tónů je jasné, že zúročili všechno z minulých let a svůj styl posunuli o velký kus vpřed. Propojení portlandu s jednoduchými účinnými riffy stále funguje. Zcela jistě naprosto přesně vědí, jak chtějí znít, a určitě tak znějí. Skvělý, zralý zvuk ve spojení s jejich stylem a moderním lehce metalickým soundem tvoří neřízený buldozer. Nevyhnu se jedné drobné poznámce. Část "Mundane Lullaby" mi připomíná skladbu, kterou s velkou oblibou hrají ve zkušebně moji spoluhráči. Napovím textem, který je, myslím, takhle: „Síly zla už přicházej od devíti bran / Nad sebou kříž obrácenej, na hrudích maj pentagram…“.

Další psaní je zbytečné, "Mundane Lullaby" vám nakope prdel! (S)

Sabotage Records
The Now Denial
Sounds Of Subterrania

(na CD/LP seženeš u Samuel Records)

čtvrtek 22. listopadu 2007

Digger And Allie „Split“


Digger And Allie „Split“
7“EP (Sabotage Records)

Pokud je smutná loutka, pak se přenáší její nálady i na diváky. Melancholie a pocity zklamání životem jsou v dnešní době u každého člověka téměř běžné. Není divu, že je mají i lidé, kteří píší příběhy, hudbu, ovládají loutky a svou truchlivost pak přenáší také do nich. Osobně mám rád okamžiky, kdy si pustím vinyl, který mi dlouho ležel na stole, a ihned po prvním poslechu mě chytne. Přesně to vystihuje společná nahrávka dvou zbloudilců s přezdívkami Digger a Allie. Svou melancholickou náladou brnknou na struny světobolu v každém z nás a po prvním poslechu jsem měl pocit, že je znám od dětství. Vystihují to, o čem jsem psal v úvodu, a melancholie, kterou nabízejí, je mi blízká, až vlastní.

Podobné pocity, jaké z generace na generaci přenáší postava Holdena Caulfielda z knihy „Kdo chytá v žitě“ prostřednictvím textu, vyvolávají Digger a Allie hudbou. Tihle dva němečtí chlápci propadli sólovým projektům, v posledních letech tak populárním. Na svém společném singlu mají každý po jedné skladbě a zároveň si jeden druhému vypomáhají doprovodnou kytarou či zpěvem.

Digger Barnes má „imidž“ někde mezi východoněmeckým pornohercem a trasherem. Některé z našich babiček nebo maminek by si možná podle tohoto jména vybavily jednu z hlavních postav z amerického seriálu Dallas. Opravdu nevím, jestli to byl úmysl. Tuším však, že Digger je velký recesista, možná samotář a zcela zaručeně velký talent. Má dar pro psaní písniček a prezentuje je stylem, kdy věřím každému slovu. „Same Old Game“ je chladná i melancholická skladba zároveň. Španělka, silný zpěv i country nádech, se mně od prvních tónů zařezávají pod kůži a odnáší mě někam pryč. Jsem tam sám, jen se svými pocity a refrén „it’s always, always the same…, same Old Game„ mne odfukuje dál a dál! Při posledních tónech mám akutní potřebu všechno slyšet znovu. Absolutně mě to pohltilo a po několikátém poslechu již vím, že tahle skladba ve mně bude znít dlouho. Poslechnout si ji můžete na Barnesovo internetové stránce, kde najdete i moc pěkné video. „Kopáč Barnesský“ doprovází Austina Lucase jako člen THE PRESSMEN na americkém tour. Svět je tak malý…

Allie Total Blam Blam je oproti Diggerovi jemnější a nepůsobí tak pohrdavě. „Districts, Part, Belongings“ je atmosférická, mlhavá skladba, která zní narozdíl od druhé strany méně coutryově a více indie. Na poslech je fajn, ale zdaleka ne tak silná a účinná jako „Same Old Game“. Přesto velice příjemná.

Digger i Allie si zcela určitě silně zakládají na lo-fi přístupu k pořizování svých nahrávek. Záměrně zachovávají jistou špinavost, „obývákový“ nádech a tím ponechávají skladbám kouzlo, které alespoň mě baví a vtahuje do děje.

Jedná se o skvělý singl pro všechny milovníky sólových projektů, Kevinem Devinem počínaje a velikánem Johnnym Cashem konče. Deska vychází jako singl 7“Ep s velice pěkným malovaným obalem a bílým vinylem na Sabotage Records. Tento sympatický label opět potvrdil svůj dobrý odhad na hledání nových talentů. Méně je někdy více a i přesto, že se na každé straně nachází jen jedna písnička, mám z desky příjemný pocit naplnění! Silné, působivé, svěží i osobité … prostě skvělé! (S)

Digger
Allies
Sabotage Records
Diger "Same Old Game" video

(na 7“EP seženeš u Samuel Records)

středa 14. listopadu 2007

Whos My Saviour „The Glasgow Smile“



Whos My Saviour „The Glasgow Smile“ CD (Power-It-Up)

Není Who’s My Saviour skvělý název? Jedná se o tři milé východoněmecké „grindheads“, hrající ve spoustě kapel a pohybují se mezi Rostockem (starají se zde o koncerty v JAZ klubu), Berlínem a Hammerstadtem. Tuto nahrávku pro jejich debutní album jsem slyšel před rokem a naprosto mě posadila na prdel. Čekal ji tehdy ještě finální mastering a nevědělo se, kde vyjde. Velice mě potěšila zpráva, že letos na podzim spatří „The Glasgow Smile“ světlo světa. Kromě hledání vydavatele (album vychází 1.listopadu na německém labelu POWER-IT-UP), podstoupila kapela malou personální změnu. Kytarista Rui (hrál v Abuso Sonoro) přešel do spřízněných Idiot Savant, kde se stará o druhou kytaru. Zůstal Andy (Wojczech, Bad Luck Ride On Wheels), Hazy (Cyness) a Pierre (Bad Luck Ride On Wheels).

První sólové album i informace o personálních změnách ve mně samozřejmě vyvolaly očekávaní. Krátké neočekávané intro a pár prvních válů mně nakopalo prdel a zahnalo všechny pochybnosti. Trio Who’s My Saviour je plné energie. Změna neproběhla nejen v personální oblasti, ale také v psaní skladeb. Silnou stránkou, na které staví, jsou skvělé nápady a neotřelá kostra skladeb. Od začátku uslyšíme důraznou kytarovou i bassovou linku, skvěle doplněnou bicími. Oslovuje mě propojení hrubého grindového zvuku s crustovou rytmikou, metalickým odérem a Hazyho kytarovými sólovými pasážemi. Hrubé, chytlavé a „baladicky black metalovo“ náladové. Dýchne na mě špína skupiny Wojczech, agresivita Cyness, black metalová modernost Ludicra a snad i emotivnost Tragedy.

Nepřeslechnutelná je vyhranost všech členů, mírné zpomalení a komplikovanější projev. Cítit je zároveň spousta vlivů, geniálně spojených do jednoho celku. Jednou skladbou jsem lapen a přesto na jejím konci již očekávám, co přijde dál. Jejich hudba z velké části odráží je samotné. Nejsou jen prázdným strojem na naštvanost, znám je osobně a slyším jejich zkušenosti ze Cyness, Wojczech a vidím i jejich osobnosti. Mluví k nám svou hudbou a to je podstatné. Hlasová sekce je temně se vznášejícím dalším nástrojem na křídlech tónu. Hrubý, zle položený Andyho vokál, výborně doplňuje specifický Hazyho zpěv.

„The Glasgow Smile“ je každým coulem ojedinělé album. Osobité a postrádající prvoplánové melodie. Tvoří vlastní svět. Octneme se zde a procitneme na konci nebo místy otevřeme zkrvavené oči a neuvidíme nic. Who’s My Saviour? (S)

Whos My Saviour
Power-It-Up

[06.11.2007]