středa 28. května 2014

THE ESTRANGED - Type Foundry Session 1

12“LP (Sabotage Records)

THE ESTRANGED jsou post punks z Portlandu. V punkových kruzích určitě nebude neznámou, že se zde sešli členové kapel REMAINS OF THE DAY, FROM ASHES RISE, HELLSHOCK, WARCRY. Hudební produkce THE ESTRANGED se ale od zmíněných spolků hodně odlišuje a výčet kapel nenapovídá mnoho o jejich stylu, ale spíš o tom, že parta je složená z postarších ostřílených muzikantů. Pohledů na THE ESTRANGED může být několik, pokud budu mluvit za sebe, mohu jednoznačně napsat, že mě jejich recyklace Joy Division, Wipers, The Cure naprosto sedí a co víc, hodně baví. Otestoval jsem svou náklonost i několikrát živě a funguje skvěle! Je fajn vidět, že na hardcore/punkovou kapelu dokáží pařit punks, crusteři, indie rockeři … prostě rozdílní lidé? Ano, to jsem viděl na posledním koncertě THE ESTRANGED v Brně a je to super! THE ESTRANGED nás svým potemnělým zvukem vracejí do dob minulých a je nemožné nevzpomenout si třeba na Wipers.

Začátkem roku 2014 vyšlo THE ESTRANGED třetí album s názvem „s/t“ a souběžně s ním vychází na německém labelu Sabotage Records kompilační deska s názvem „Type Foundry Session 1“. Není prvním vydáním, původně spatřila světlo světa v roce 2007 na Dirtnap/Black Water Records, oba dva labely jsou z Portlandu a tuším, že vyšla i v Japonsku na HG:Fact. Na vinylu jsou skladby ze singlů „s/t“, „Sacred Decay”, „Entranced”, 7”Ep splitu s Autistic Youth a PDX comp. 7" (Black Water), které byly nahrané v Type Foundry studiu (Portland). Celkem 8 pecek pro všechny, kteří se rádi vracejí do dob raného amerického punku (éry Wipers) a Joy Division.

Téměř všechny písničky z LP mám doma na EP´s. Vinylová kompilace má tu kouzelnou moc, že poskládáním vzniklo různorodé album. Písničky, které znám dostali novou dimenzi, různorodý rozměr. „Type Foundry Session 1„ zní přesto uceleně a já jednotlivé pecky vnímám zase v trochu v jiném světle souvislostí, než na samostatných singlech (dnes jsou již myslím vyprodané, a je dobré, že díky reedici jsou dostupné za rozumné peníze na vinylu).

THE ESTRANGED nepostrádají charisma, energii, a v jejich podání slyšíme hodně příjemný osobitý post punk. Minimalistický, potemnělý a s důrazem kladeným na detaily. Deska mapuje ranou tvorbu kapely, kdy byli (dle mého) více The Wipers než Joy Division a na tenhle stylu punku mají opravdu talent. V některých písničkách si mě naprosto omotávají výrazné kytarové linky … velice vydařené jsou například v písničce „Sacred Decay“, kterou miluju od samého začátku až do konce.

„Type Foundry Session 1„ je 8 písniček z počátků kapely a přesto si říkám, že již tehdy zněly hodně výrazně. Pokud máte THE ESTRANGED rádi, chybí Vám zmíněné EP´s, neváhal bych … punk, death rock, indie, new wave ... mají to v sobě všechno! (S)

PS: Jak je u Sabotage Records dobrým zvykem, celá nahrávka je kompletně k poslechu na Sabotage bandcampu - sabotagerecords.bandcamp.com

PS. Desku seženeš u PHR nebo Day After.

sabotagerecords.net/  

 

Seznam skladeb:

01. Fast Train 
02. The Masses 
03. Sacred Decay 
04. Through The Night 
05. Statue In A Room 
06. Nothing To Say 
07. Entranced 
08. Villified

 

pátek 23. května 2014

THE LAST KIND WORDS - Morning Glory Waltz

12“LP (Lokal Rekorc)

Některé desky ve sbírce mám raději, respektive se k nim častěji vracím. Léta mám v oblibě tři alba od kapely Karate. Bezmezně je miluju (není to silné slovo?). Jsou to „s/t“, „In Place Of Real Insight“ a „The Bed Is In The Ocean“. Vyšly v letech 1995-1998 a stále mě neuvěřitelně baví. Kdykoliv si je pustím, zaplaví mě pocit klidu, uvolnění a harmonie. Jednou z ústředních postav v Karate je pan Geoff Farina a díky zmíněné náklonosti, se snažím sledovat i jeho další projekty. Sólové a samozřejmě i další kapely ve kterých hraje.

Novotou ještě voní nový vinyl z velice sympatického labelu (projektu) Lokal Rekorc, kterou je debut THE LAST KIND WORDS Morning Glory Waltz”, což je duo ve složení - kytara Geoff Farina (ex – Karate, Glorytellers, The Secret Stars) a mandolínu Kenneth P.W. Rainey (Glorytellers). Samozřejmě již tahle informace mě nalákala, stejně jako krásný jednoduchý obal vinylu. 

Minimalistický obal zaujme a naláká na hudbu THE LAST KIND WORDS, která je na první poslech podobně „strohá“. Musím ale říct, že když jsem se do ní zaposlouchal, začali se mi otevírat dveře do dalších zákoutí a to mám vždycky moc rád! THE LAST KIND WORDS znějí zajímavě, představ si country bez zpěvu, zahrané zvláštním jiskřivým stylem. Minimalisticky, se silným důrazem pro detaily, drobnosti. Má to své kouzlo! Nemohu si pomoct, ale během poslechu se mi několikrát vybavily melodie z písniček, které můžeme slyšet u táboráků (dělají se ještě táboráky?). Podělil jsem se o svůj postřeh s Adamem, který mi k tomu napsal „… ono to je k táboráku, ... to jsou vlastně písničky z úplnýho pravěku country... tradicionály, lidovky... akorát v jejich úpravě...“. Ostatně mluví tak i upoutávka na tohle LP, všech deset písniček je pocta těm nejstarším dochovanejm skladbám z historie americkýho country a blues. Krásně se poslouchají a mám dojem, jako bych slyšel i trochu podobnou náladu, kterou mám tak rád na sólovce Grega Graffina (frontman ze známé kapely, která má v logu přeškrtnutý kříž) „Cold As The Clay“.

Navodit pocit klidu, uvolnění a harmonie umí nejen Karate, ale nacházím to u všech projektů, kde pan Farina působí. Dle mého je to kouzelník, který umí zachytit nejtitěrnější křehké pocity a ztvárnit je svým introvertním stylem, který má nezaměnitelnou jiskru. Učaroval mi! Před lety jsem dokonce vyrazil na jeho vídeňský koncert. V poloprázdné Aréně zněly jeho křehké písničky, a z povzdálí bylo slyšet projíždějící vlak, nebo metro. Na pódiu hrál pán, který vypadal jako tichý učitel, oblečený ve stylu kanadského dřevorubce. Pamatuju si ten koncert dodnes, stejně tak i na to, jak před klub přijelo malé osobní auto z nějaké italské půjčovny, a byl v něm jen jeden člověk. Pan Farina tehdy absolvoval své evropské turné zcela sám. Když jsme odcházeli z klubu, našel jsem na chodníku 10 babek evropské měny, které jsem šel hned odevzdat do jeho distra. Koupil jsem si tehdy album, které mi chybělo, hrál na něm jen na kytaru. Bylo zvláštní, ale líbilo se mi. Už tehdy jsem ocenil prostě jeho kytarovou hru na s THE LAST KIND WORDS se má obliba jen rozvíjí. Před nějakým časem jsem na Silver Rocket webu četl rozhovor s Farinou, a v mnohém mi to o něm dokreslilo mou představu.

Všechny řádky, které jsem napsal, mě samovolně vedou právě k THE LAST KIND WORDS a jejich albu “Morning Glory Waltz”. Je na něm deset písniček, kde je veškerá nálada, atmosféra, tvořená jen nástroji. Žádný zpěv. Pocit klidu, uvolnění, harmonie opět přichází. Během poslechu se cítím skvěle a na mysl mi vylézají momenty, které jako bych znal z dětství od táboráků … skvělá deska! (S)

lokalrekorc.cz

Rozhovor s Geoffem Farinou: silver-rocket.org

Seznam skladeb:
A1 Goodbyne Liza Jane  2:17
A2 Morning Glory Waltz  3:20
A3 Sandy River Belle  2:51
A4 Big Sciota  2:02
A5 Deer Walk  2:25
A6 The Battle Of Aughrim  2:51
B1 St. Anne's Reel  2:17
B2 The Kentucky Waltz / Blue Moon Of Kentucky  4:05
B3 Cherokee Shuffle  3:51
A4 The Tennessee Waltz

středa 21. května 2014

JAKUBYSKO / PASKUDA - split

12“LP (Totalitarianism Still Continues)

Nad Tatrou se znovu zablýskalo! Rychlá doba, si žádá rychlý krok a pokud si pustíš JAKUBYSKO nebo PASKUDA nemůžeš zpomalit, ani kdybys chtěl. Obě kapely hrají hodně extrémně, rozuměj rychle, a co víc, je velice těžké je zaškatulkovat specifikovat. Heslo „Play Fast Or Don´t“ se pro obě kapely hodí naprosto perfektně, takže pokud střelba z kulometu lahodí Tvým ušním bubínkům, neváhej (respektive desku už máš asi doma, že?)!

Všechno se opakuje. Přesto mám dojem, že podobných „rychlých desek“ u nás za poslední dobu zase tak moc nevyšlo. Ano píšu „u nás“, ikdyž obě party jsou z kraje slovenských bratří. Poslech téhle desky může vyvolávat stísněné pocity, a obal to jen dokresluje. Sám na sobě cítím, že jestli jsem dříve šel, tak teď běžím. Běžím, učím se fungovat pod tlakem. Často jsme zahlcený. Všeho je nadbytek a máme pásku na očích, v uších tlak. Běžím a často přehlížím, protože něco již nestačím sledovat. Na stole mi leží deska, která je velice vhodnou zvukovou hudební kulisou pro ony „běžecké dny“. Bavím se o split LP JAKUBYSKO / PASKUDA, která vyšlo koncem loňského roku a jestli přesycenost vyvolá stísněnost, tak poslech desky o které budu psát, Ti moc klidu nepřidá. Píchání do bolavých ran, klid na své cestě nenajdeš a do Tvých rozvibrovaných mozkových závitů zateče možná vhodné mazivo. Deska vyšla. Od té doby spatřilo světlo světa množství dalších desek … přesto heslo Play Fast Or Don´t! drží při životě.

JAKUBYSKO … krkolomný rozjezd, dva střídající se vokály. Od prvních tónů se jedná o hodně intenzivní, jistým způsobem nervní pojetí mixu rychlého hardcore / grindu / fastcore … atd. Jistou nejistotu, pocit stísněnosti, ve mně vzbuzuje hlavně střídání rychlostí a temp během jednotlivých písniček. Tohle je hodně členitý hardcore, zařaditelný do škatulky, extrémní? Možná. Díky různobarevnosti se Ti nahrávka hned tak neoposlouchá, protože svým způsobem stále udržuje posluchače ve střehu. Na model sloka, refrén se tady nehraje. Další a další poslechy odkrývají ukrytá zákoutí. Občas mi kapela trochu připomíná jihočeské bohy Gride, ale to fakt jen trochu. Když při poslechu dojde na střídání rychlých a pomalejších pasáží, u nich jsem si vzpomněl na Testimony, ani nevím proč. V každém případě hrají hodně rychlej hardcore. Krkolomnej a útočnej. Líbí se mi, že hudba je extrémní, odkazuje na množství stylů, a taky se nedá jednoznačně zaškatulkovat … třeba „fastcore kapela“. Jo nechybí intra ze Spalovače mrtvol. Dáte si rakvičku nebo věneček?

Druhá strana patří slovenské crust-power violence partě PASKUDA (Banská Bystrica-Zvolen). Mám je v povědomí díky společnému singlu s Depresy Mouse. Platí opět podobná rovnice jako u Jakubysko – extrémní, nepředvídatelná muzika. Žádný přirovnání mě nenapadají, snad starší Gride? Popisovat kapely můžeme různě … pamatujete si na film „Vrať se do hrobu?“, jak Víťa Jakoubek byl na kolotoči, točil se, udělalo se mi špatně … „rychleji, pomaleji, mně se chce zvracet … „. Tohle se mi vybaví při poslechu Paskuda vím, že je to mimo, ale opět si nemohu pomoct. Opět intenzívní nášup, propletený množstvím stylů, změn … hodně solidní bruska. Epileptický záchvat převedený do hudby. Opět dojde na intra. Děkuji, nedám si ani rakvičku, ani věneček, již jsem měl u JAKUBYSKO.

Pokud máš rád extrémní spolky jako Idiots Parade, Say Why, Lycantrophy, Play Fast Or Don´t! heslo … tak tohle je přesně LP pro Tebe! (S)

PS: Deska vyšla a spolupráce několika vinylových závisláků ze Slovenska v pěkném obalu, s texty a na hnědém vinylu.

PS1: V Jakubisko hraje člen Idiots Parade!

punkgen.sk/label

jakubysko.bandcamp.com
bandzone.cz/paskuda

Seznam skladeb: 

1.         PASKUDA - Nepodriadim sa
2.         PASKUDA - Prohibícia
3.         PASKUDA - Elita
4.         PASKUDA - Antisatanizmus
5.         PASKUDA - Slovensko v EU
6.         PASKUDA - Falošný ksicht
7.         PASKUDA - Hlas do urny
8.         PASKUDA - Legalize Anauhiram
9.         PASKUDA - Slimák

1.         JAKUBYSKO - Bohatstvo
2.         JAKUBYSKO - Horror
3.         JAKUBYSKO - Robota II
4.         JAKUBYSKO - Jozef B.
5.         JAKUBYSKO - Produkt
6.         JAKUBYSKO - Masaker
7.         JAKUBYSKO - Vrah
8.         JAKUBYSKO - Koniec
9.         JAKUBYSKO - Vojna

 

středa 7. května 2014

CTIB: NEBO TAKY NE rozhovor

Ctib (Telefon, Uštkni, Vrah,...) aneb jeden chlap, kytara, hlas a skvělé texty. Začátkem roku 2014 nahrál pět svých folkpunkových bičů, které vyšly 30. 4. 2014 na jeho debutním EP „NEBO TAKY NE“. Jeho tvorba je tímto konečně zaznamenaná a má i fyzickou podobu. EP bylo „pokřťeno“ (promiňte to slovo) 30. 4. v rožnovské knihovně koncertem, na kterém vystoupila kapela ME2D a pak Ctib spolu s Dášou fon Flaša coby československý folkpunkový guľomet. A byl to koncert, na který se nezapomíná. Deska vyšla na Dog Lovers Records a kromě vinylu a obalu u ní najdeš rozhovor, který byl udělaný speciálně pro tohle EP. Každý, kdo si EP pořídí, ho najde v tištěné podobě, pro ostatní jej vypouštíme ven, do světa jedniček a nul. Třeba trochu přiblíží Ctiba a jeho debutní singl. Vrah akusticky je tady!

Video Kill The Radio Star:

Ctib & Daša fon Flaša - Rožnov 30. 4. 2014
http://www.youtube.com/watch?v=jxkdw6C_MYw

Celé EP CTIBA je k poslechu na dogloversrecords.bandcamp.com.

Otázky: Zlatej retríver/Černej Voříšek/Falešnej labrador. Odpovídal: Ctib. Rozhovor vznikl v dubnu 2014 emailem.

Každý, kdo drží v ruce tvůj vinylový debut, si může kromě textů přečíst i následující rozhovor. První otázka je klasická, jak by ses na začátek představil?

Zdar a sílu! Říkají mi Ctib a jsem z Vraha. Jsem chlap v půlce kopce, kterého coby teenagera okouzlila muzika, a když později objevil punk, změnilo se okouzlení ve vášeň. Doteď mě nepustila.

Vrah funguje dlouho, má svou historii. Jaké to je být "vrahem" v roce 2014?

Pro ty, kteří nevědí, oč jde: Vrah je punkové doupě, původně zašité na periferii beskydského městečka Rožnov pod Radhoštěm. Z té periferie se časem vyklubalo samotné ohnisko bizarní hranice průmyslové zóny a překotně se rozrůstající zámožné vilové čtvrti, to by nás ale v začátcích ve snu nenapadlo. Historie Vraha je opravdu docela dlouhá, budovu jsme našli na podzim roku 99, na první koncert jste mohli zajít v únoru 2000.

A jaké to je, být členem Vrah-posádky v roce 2014? Především musím říct, že mě to pořád fest, ale fest baví a naplňuje. Vrah představuje jednu ze základních okolností mého života (ale ne jedinou, co bych si, do háje, počal beze své rodiny?). Na Vrahu zkouším s kapelama, ve kterých hraju (TELEFON, UŠTKNI), zvučím kapely, kterým spolu s ostatními členy posádky pořádáme koncert, uklízím pokoncertní bordel, potkávám se s lidmi, kteří to mají podobně. Zhruba před dvěma lety jsem se na jeho pódiu pustil na tenký led samostatného vystupování a tohle epko je prvním pokusem zachytit to na nahrávce.

Obvykle se s nostalgií vzpomíná, jak dřív vše bylo dobré a dnes to stojí za hovno. Mě by naopak zajímalo, co se za celou dobu fungování Vraha podařilo vylepšit? Co je dnes lepší než v začátcích?

Lepší je třeba situace, pokud jde o kokoty na akcích. V začátcích jsme museli řešit poměrně dost problémů s ožralcema, se zlodějíčkama, s bezohledným tancem, s agresivitou. Dneska už se nestává, že bych v polovině koncertu musel vystrkávat ze sálu týpka, co předtím okopal a doboxoval půlku kotle.

Museli jsme tehdy být furt ve střehu, ale podařilo se vymyslet docela jednoduchou, leč funkční taktiku. Zaprvé, když někdo z nás narazí řekněme na násilníka, je potřeba, aby na to nebyl sám a aby zasáhli i ostatní z party. Zadruhé, dávat pořád najevo lidem, co přišli, aby nespoléhali jen na pořadatele akce, ale aby reagovali i oni sami. A za třetí, problémy nebudeme přehlížet, ale řešit. Ti, co by je chtěli dělat, budou vědět, že narazí, a ti, co sem jdou v dobrém, budou vědět, že nejdou do prostředí, kde si pořád musí dávat na něco a na někoho bacha. 

Hrát sám, jaké to je? Nechybí ti při tom kapela?

Je to pro mě nové a neobvyklé. Když jsem se do toho pustil, zjistil jsem, že zkušenosti z kapel jsou jedna věc, ale stejně se toho budu muset ještě hodně naučit. To se mi na celé věci taky líbí, že člověk stojí zas na začátku cesty.

Kapela mi nechybí, ale ne proto, že bych si nedovedl představit třeba bohatší aranže písniček, tu znásobenou energii, kterou souhra s ostatními muzikanty umožňuje, nebo proto, že bych měl po krk svých spoluhráčů. Vyzkoušet, jestli zvládnu osamocené hraní oproštěné od všeho ostatního, jestli se mi podaří to omezení, které přináší model akustická kytara plus hlas, proměnit v přednost, přesně tohle bylo cílem.

Kde čerpáš inspiraci? Kde nacházíš klid? Kde čerpáš energii pro vzdor?

Ani na jednu z těchto otázek nedovedu odpovědět v úplnosti.

Pokud jde o texty, základní inspirační úder přišel v patnácti, když jsem se setkal s tvorbou českých písničkářů. Nejdřív Kryl ze Svobodné Evropy, později Dědeček s Burianem, Třešňák, Plíhal, Vladimír Merta,… Každý z nich je jiný než ti ostatní, a přitom se mi jeden vedle druhého jeví tak zajímavý… čím? Chce mi něco říct.

Druhé podobně podstatné setkání se odehrálo o pár let později. Srovnatelnou silou jako texty výše vyjmenovaných mě odrovnaly - a posunuly! - texty polské punkové skupiny DEZERTER. V něčem byly někde úplně jinde než ty písničkářské, ale potřebu sdělení (a tím pádem vlastně i sdílení, ne?) měly taky.

Pokud jde o hudbu, obsahuje moje genetická informace kromě Kryla dvě zásadní veličiny, BEATLES a VELVET UNDERGROUND. Ovšem zásadní inspirací mi byli a jsou lidi, co s nimi hraju v kapelách. Mám to štěstí, že mě obklopují muzikanti, kteří mě v mnoha ohledech převyšují svým umem i fantazií a furt je něco, co od nich můžu odkoukávat.

Energii pro vzdor čerpám taky z lidí okolo sebe. Moje kolegyně z práce, která vychovává autistického syna a momentálně podstupuje úmorné tahanice s úřednickým molochem, aby u nás ve městě vzniklo centrum, kde by autisté část dne mohli bezpečně pobývat. Jiná kolegyně (a zároveň jedna z těch, co v začátcích Vraha významným způsobem spoluvytvářeli jeho tvář), která se kvalifikovala jako dula a jednak provází ženy u porodu, už předtím jim ale taky poskytuje informace o průběhu těhotenství i o tom, co porod obnáší – a vůbec se snaží přispět k tomu, aby mohla žena tuhle fázi života prožít důstojně, a ne jako pacientka, jež svým problémem obtěžuje nemocniční personál. Tomu říkám cíle!

A klid? Klid nacházím doma, u své ženy a dcer. To je moje útočiště.

„Sex, Love & Rock 'N' Roll“, název mé oblíbené desky od Social Distortion. Pokud to upravím na „Rodina & Rock 'N' Roll“, může to podle tebe fungovat?

Může, ale nemusí to být vždycky snadné. Rodina je vůbec velké a nesnadné téma, a nejen ve spojení s rock´n´rollem. Kolik proměnných se v téhle rovnici vyskytuje! Kolik trpělivosti, empatie, vstřícnosti a odhodlání odpouštět vyžaduje společný život! Kolik vlastností jsem v předchozí větě nejmenoval, ačkoliv ani bez nich to nejde? Nebo ta základní věc - jak dlouho leckdy trvá, než člověku dojde, že ten vedle něj je, jaký je, ne jakého by ho člověk chtěl mít! A všimněte si, nemluvíme zatím o takových těch přízemních dilematech typu nájem versus nové kombo.

Ale na druhou stranu, pokud to funguje (dá se k tomu dospět!), má to náboj jak sviňa!

Proč jsi vlastně vzal kytaru do ruky a začal hrát? Hnalo tě k tomu „muzikantství“, nebo jsi chtěl být součástí hardcore/punku, mít kapelu?

Myslíš úplné začátky? To jsem neměl páru, co to punk nebo hardcore znamená. Akustickou kytaru jsem vzal do ruky v patnácti a učil jsem se drnkat toho Kryla. O pár let později jsem na rodičích vymodlil elektrickou Jolanu a zvolna začala vznikat první kapela. Ani to ještě nebyl punk, ale něco z toho, co jsem měl pak na punku rád, to v sobě mělo. Jednoduchá muzika, samozřejmě těžké nadšenectví, a taky značné neumětelství, což nám ale vadilo míň než bezobsažnost. Ostatně jistou představu si můžete udělati sami, bič vzniklý v těch časech tohle epko otvírá. 

Má pro tebe hardcore/punk nějaké limity? Kde pro tebe začíná a končí?

Pro mě je punk synonymem pro tvůrčí a názorovou svobodu, něco jako pevná půda pod nohama, od které se odrážím tam, kam chci, a ne dogma, které svazuje a obtáčí mě dalšími hranicemi.

Pro některé je punk příležitost k permanentní vypitosti, pro další alibi neochotě dělat cokoliv aspoň trochu pořádně, pro jiné je to móda, někdo má slovo punk jako nálepku hudebního stylu, který ho baví. Proč ne? Nedělám si nárok na jediný správný výklad tohoto pojmu a v tom, že to má každý jinak, nevidím nic, co by mi mělo vadit.

Čímž ovšem rozhodně nechci vybízet ani k beznázorovosti, ani k bezbřehé toleranci chování vylitých blbců. V konkrétních situacích je třeba konkrétně zareagovat.

Jsou pro tebe pořád důležitá práva zvířat? V dnešní době se na to moc nehraje, spíš se to smrsklo na nošení triček a veganskýho stravování… cítíš to taky tak?

To, že jsem díky namočení v punkových vodách začal o zvířatech – a taky o ostatních tvorech - přemýšlet úplně jinak než dřív, považuju za jeden z nejdůležitějších posunů svého života. Úctu k životu ve všech jeho podobách považuju za základ hodnotového žebříčku a práva zvířat pro mě mají velkou váhu.

Nedovedu moc posoudit, jak se co smrsklo a nakolik se na co hraje, nebo nehraje. Na téma práv zvířat, jež bylo dříve prakticky všudypřítomné, dnes v punkových médiích nenarazí člověk tak často. Jenže z druhé strany - ono to bylo taky trochu klišé a fakt, že se bez toho svého času neobešel žádný časák, vytvořil podle mě spíš módní vlnu, než že by lidi skutečně proměnil. Mnoho dřívějších vegetariánů z okruhu mých punkových známých se po letech vrátilo k masité stravě.

Aktivity spojené s právy zvířat se ale myslím nevytratily, jen se přelily do jiných vod a vzaly na sebe jinou podobu. A to leckdy i díky lidem, kteří z punkových kruhů vyšli. Dnes už se pohybují i v jiném prostředí, ale hodnot zde nabytých se nevzdali. Pracuju ve škole, mám kolem sebe několik kolegyň s punkovými kořeny. A ty běžně do výuky zařazují témata typu zneužívání zvířat v cirkusech, abych dal aspoň jeden příklad z oblasti, o které se bavíme.

A když ses dotkl stravování – to je podle mě nesmírně důležitá otázka, otázka která svým významem přesahuje práva zvířat a úzce se dotýká i lidské sebeúcty.

A kdybys měl na výběr, byl bys radši kočkou, nebo psem?

Hm, jenže v tomhle nemá na výběr nikdo z nás. Jsme tím, čím jsme, ať už se nám to líbí, nebo ne. A je to jednou provždy.

Kočky, co u nás bydlely, mě odjakživa fascinovaly svou elegancí. Navíc mě inspirují tou zarputilou neústupností a sebejistotou. V jejich chování nenarazíš na sebemenší stopu pochyb o tom, že to, co právě dělají, je to nejdůležitější a to nejlepší, co právě teď dělat můžou.

Naši psi mě dojímají poryvy nevysychajícího přátelství, rozesmívají klauniádami během okamžiků čiročirého blbnutí, okouzlují vynalézavostí při vyhledávání únikových cest ze zahrady. To posledně jmenované ovšem dovede i naštvat, stejně jako vytrvalost a pronikavost jejich vysoko posazených ječáků, když popustí uzdu svému temperamentu a rozhodnou se dát chodcům procházejícím kolem baráku najevo, co by je čekalo, nebýt tam ten debilní plot.

Máš před sebou vinylový debut? Má to pro tebe nějakou váhu? Co bys chtěl svejma
písničkama posluchačům říct?

Pokud se ptáš, jestli už epko držím v ruce, odpovídám, že ne. Ve chvíli, kdy dopisuju tenhle rozhovor (což je tři dny před plánovaným koncertem, na kterém chceme desku přivítat na světě – pánové, ještě jednou díky za trpělivost a za důvěru), se na něj zatím pořád akorát děsně těším.

Čímž zčásti odpovídám i na druhý dotaz. Váhu má pro mě ten kousek asfaltu obrovskou! To, že jste mě, milí MILOVNÍCI PSŮ, oslovili s možností udělat tuhle desku, mi pomohlo dát mlhavým představám konkrétní tvar. Dokopal jsem se k rozhodnutí o konečné podobě nahrávky. Předtím jsem dlouze laboroval s různými dalšími nástroji a zvuky a vůbec s různou studiovou chemií, aby nakonec zvítězila nejjednodušší varianta – kytara a zpěv, a bez chemie, což nakonec hezky sedí k tomu, jak DOG LOVERS pojímají svou vydavatelskou aktivitu. Nahrávání u Andrého Bhópala v jeho domácím studiu MOC PLEVELE patří k nejhezčím, jaké jsem kdy zažil. Motivy na obal desky jsou z obou stran (linoryt a fotka) dílem mých kamarádů. Už dlouho se mi moc líbí jejich tvorba a těší mě, že zrovna jejich obrázky dotvářejí výsledný celek epka. Abych to zkrátil: povzbudili jste mě a pár dalších lidí k tvorbě a výsledek jste pomohli přivést na svět a vrhli mezi lid. To se velmi nebezpečně blíží mé vysněné představě o fungování punkového labelu!

V odpovědi na třetí podotázku si coby knihomol pomůžu citátem Kurta Vonneguta: „Ve svých proslovech tvrdím, že poměrně přijatelným posláním umělce je dostat lidi do takového duševního rozpoložení, ve kterém by alespoň na chvíli ocenili, že jsou naživu.“ 

Máš prostor pro cokoliv, co máš v hlavě... Díky za písničky, spolupráci... Drž se... 

Jako knihomol extremista tasím další citát. Tenhle bude z knihy Barbary Gordonové Tančím tak rychle, jak dovedu: „…až se začnete zbavovat těch lan, budete nejistější a vyděšenější. Člun je vždycky útulnější a bezpečnější, když je připoutaný ke kotvišti – jenže nemůže nikam plout.“

I vy se všichni držte!

(CTIB, jaro 2014)

 

Seznam skladeb - CTIB: NEBO TAKY NE  7“EP

A1 PODIVNÝ NÁBYTEK, PODIVNÝ BYT, 1.07

A2 DALŠÍ, 2.28

A3 JENŽE MNĚ JDE O JINEJ TVAR, 3.07

B1 VZKAZ 20. STOLETÍ, 1.09

B2 SNÍH ZASE VÍŘÍ MEZI KEŘI, 4.29

 

EP seženeš na emailech vinyl [at] dogloversrecords.net nebo samuel.records [at] seznam.cz.

http://www.dogloversrecords.net/

 

Downtown Struts – Victory

7“EP (Pirates Press Records)

O The Downtown Struts (Chicago) jsem již několik recenzí napsal. Stále platí, že je beru jako kapelu, o které si myslím, že splňují všechno, co očekávám od sloganu „perfektně zahraný melodický punk rock“. To znamená, že uslyšíme dobře zahrané, i nahrané, a perfektně nazpívané pecky s velice výraznými melodiemi. Poměrně rychle jsem si je oblíbil a něktére písničky začal brzo pobrukovat. Jsou výrazní, moderní a přesto nepostrádají patinu „punkrocku“, jeho energii. V jedné rovině mají silný hitový potenciál a výsledek je pro mně vyzdvižený nechybějícím melancholickým odérem. Kapela mně baví téměř od prvního poslechu, což bylo myslím u „Sail The Seas Dry“ desetipalce, pak jsem následoval singl "ANCHORS"  a debutní velká deska „Victoria!“. Všechny nahrávky vyšly pod hlavičkou Pirates Press.

Jestliže se dal singl “Anchors” považovat za předzvěst alba „Victoria!“, potom singl „Victory“ lze brát jako jeho dozvuk. Určitě potěšení pro všechny, které debutní velká deska DTS zaujala, a chtějí „zalepit“ čekaní na nějakou další nahrávku kapely. Ep vyšlo koncem roku 2013 (v říjnu), jednak v rámci "Under One Flag Singles Series", ale i jako samostatné vydání.

Ep „Victory“ to jsou jen dvě skladby „Victory“ a „Fool's Gold“, zabalené v pěkném decentním obalu (škoda, že chybí texty) a bylo vydané ve dvou barevných mutacích vinylu (i obalu). Jsou to přesně ty písničky, které chcete slyšet, pokud jste si The Downtown Struts na jejich velké desce oblíbili. Oni prostě umí zahrát melodický punk rock a já opět kývu hlavou. Velice příjemný energický punk rock, který Ti Tvé dny může o trochu vylepšit (pokud jim dáš šanci). Před lety jsem měl hodně rád kapelu Pollen a u DTS částečně nacházím ten melancholický odér, který mně na nich tolik bavil. V každém případě nebudou zklamaní pamětníci Pollen, ani Ti co poslouchají třeba  Dead To Me nebo Gaslight Anthem.

Jaro je tady … jestli chceš zkusit něco melodického, Downtown Struts jsou můj tip. (S)

piratespressrecords.com

Skladba k poslechu ZDE.

Seznam skladeb:
A Victory 
B Fool's Gold

PS: V ČR seženeš u Day After.

 

Další recenze/články najdeš na http://samuelrecords.blogspot.com.