Darkbuster – No Revolution

LP (Pirates Press Records)
Jednou z mnoha novinek, na kterou lze ve světě punkrockového vinylu narazit, je deska americké party Darkbuster z Bostonu. Světlo světa spatřila tuším v druhé polovině loňského roku a nese název „No Revolution“. Zdůraznit je třeba i fakt, že vyšla po dlouhých 8 letech od „funkčního“ období kapely. K Darkbuster mně přitáhnul matador bostonské punk/oi scény Lenny Lashley, a to hlavně svým hlasem. Snad i proto se v nejednom místě mého psaní, právě od téhle postavy odrazím. Lenny je bostonský punk veterán, a ve spojitosti s Darkbuster je zakládajícím členem, zpěvákem, kytaristou, a zároveň posledním původním členem. Lenny má za sebou hostování ve Street Dogs (aktuálně v nich snad i působí), v Mighty Mighty Bosstones, a osobně mně nejvíce zaujal svou sólovou dráhou. Hlavně pro jeho skvělý hlas a talent psát chytlavé punkrockové písničky. V oblibě mám hlavně jeho country projekt Lenny And The Piss Poor Boys a novější sólovou tvorbu, známou pod hlavičkou Lenny Lashley's Gang Of One. Po mnoha letech vychází na Pirates Press deska Darkbuster se „šuplíkovejma“ písničkama.
„No Revolution“ je povedená deska, která je od první pecky chytlavá (nezaměňovat s vlezlá). Hned první skladbu „Many Moons“ jsem si téměř po prvním poslechu začal pobrukovat. Ano, jsem již vytrénovaný, některé Lennyho písničky nemohu dostat z hlavy (na mysli mám třeba „Two Robbers“ nebo „Lonely Days & Whiskey Nights“). Lenny a parta přesně vědí, co funguje, a refrén „Many Moons“ dostává patřičný prostor. V podobném tempu pokračujeme, dá se říct, až do konce. Darkbuster servírují melodický punkrock s vyváženým poměrem melodií, podaný energicky, bez zbytečných kudrlinek a podpořený občasnou dechovou ska sekcí. Punkrock nejen pro páteční večer. Seriózní i neseriózní, asi jako padesátník v punkových hadrech. Nepostrádají srdce, no stejně jako zmíněný padesátník. Písničky jsou perfektně napsané, i zahrané a moc se mi líbí refrény, které jsou perfektní! Ano, i s Darkbuster muzikou může vypadat svět veseleji, nic moc sice nevyřeší, ale jistá dávka „positive energy“ jakoby cestovala mezi drážkami vinylu a šedými buňkami mozkovými.
Darkbuster fungovali v letech 1996–2001, 2003-2008, 2009, 2015. Hráli frackovitý melodický hardcore / punk rock. Srovnávat novou desku s předchozími nahrávkami se mi ani moc nechce, jednak je mezi nimi velký časový odstup, a je i poměrně jasné, že velkou zásluhu na tom, že tahle deska vyšla má právě Lenny. Osobně mám dojem, že nové album je srovnatelné spíše s Lennyho deskou „Illuminator“ , než starší tvorbou kapely. Osobně mě to naprosto nevadí, ale pohledy se mohou lišit, že? Lenny Lashley je charismatickej chlápek, a já jsem na jeho sólovou tvorbu narazil dříve než na Darkbuster. Takže to je můj důvod. Darkbuster mě zaujali třeba i vtipnou peckou "I Hate The Unseen", a celkově perfektním melodickým punkrockem, s nespoutaným svěžím (i chuligánským) odérem. Zpět k Lennymu, protože ten má myslím dar napsat nejen country punkovou pecku, ale i perfektní punkrockovej song a s tím se setkáme i v Darbuster. Mám prostě rád jeho hlas a první „country kapelu“ Lenny and the Piss Poor Boys. Je proto celkem jasný, že když jsem se doslechl, že kapela Darkbuster, kde je jedním ze zakládajících členů vydává po letech „novou“ desku, budu ve střehu. Nepředpokládal jsem, že bude špatná a ona taky není. Ano, zopakuju, je to chytlavá punkrocková deska, proložená občasnou dechovou sekcí, o tématech vážných, i nevážných. Dechová sekce působí zajímavě, jde ruku v ruce právě s tím punk rockem, řekl bych, že ho vyzdvihuje, obohacuje. K Darkbuster jsem se dostal díky Lennymu, a právě on je pro mě alfou i omegou téhle party. Lenny je pokérovanej desperát, kterej „svůj hlas zasadil do mé palice“. Jak jsem již zmínil, nemohu se zbavit občasných „výjevů“, které mi v hlavě vyskakují - třeba písnička „Lonely Days & Whiskey Nights“ je naprosto skvělá, stejně jako „Two Robbers“ . Jistej hitovej potenciál má i velká část z desky „No Revolution“. Moje malá dcerka při poslechu Lennyho sólovky zahlásila, „ten pán zpívá jako Daša fon Flaša“, Daša to komentoval „no to mi tvoja dcéra teda dala … Lenny Lashley mi hlasom a muzikou najviac pripomína T.V. Smitha“.  Lennyho písničky mohou myslím otevírat dveře, stejně jako to kdysi dělal Austin Lucas. Aspoň takový mám dojem …
Psaní o desce „No Revolution“ může vypadat jako óda na Lennyho Lashleyho, možná to tak i bude. Ale jak jsem nastínil, Darkbuster jsou jednou z jeho tváří, a možná i jedním z prvních kroků, které ho vedli k dráze sólové. Darkbuster mně baví, a právě Lennyho hlas na tom má lví podíl. Skalní fanoušové Darkbuster, budou možná srovnáním se starší tvorbou částečně zklamaní. Možná. V každém případě „nová“ deska Darkbuster mám nejednu polohu, jednou je melodický punk rock, ze kterého vychází, dechová sekce zase potěší posluchače zmíněných Mighty Mighty Bosstones, já jako příznivec Lennyho hlasu jsem taky spokojený, a pecka „Swillies Lament“ pobaví třeba posluchače Flogging Molly. Nebudu už dál mazat med kolem úst, desku můžete otestovat třeba ZDE. (S)
piratespressrecords.com

Seznam skladeb:
A Side
1. Many Moons
2. No Fear
3. Jimmy Needs
4. Believe In Packer
5. No Revolution

B Side
1. Prevost
2. Only Girl
3. Lil' Junkie
4. Swillies Lament (Liquor)
5. Punk Rock's Not Dead
PS: Lenny Lashley's Gang of One  "Spanish Bombs" (The Clash cover).

Další recenze/články najdeš na samuelrecords.blogspot.com.