Viva The Lakes!

Pozdrav z chladného severu, švédského Stockholmu, mi nedávno poslal jeden známý. Jmenuje se Hegge a je součástí čtyřlístku, který tvoří on a jeho kamarádi Carl, Mikael a Pär. Jména, která moc nenapoví. Dohromady tvoří čtyřlístek Franklin Lakes. Teď již možná bude pár lidí více v obraze.

Franklin Lakes hrají dlouho a snad by se dalo říct hodně dlouho. Co vím, doposud nahráli víc písniček, než jich stačili vydat. Čas od času o sobě dají vědět a pak je zase ticho po pěšině. Naprosto nikam se netlačí a vlastně ani moc nekřičí. Možná nemají ani jinou možnost, ale právě to je jeden z důvodů, proč je mám rád. Tuším, že i v Čechách se stále najde pár nadšených posluchačů, které si získali svým vystoupením na plzeňském Fluff festu. To je ale již pěkně dávno.

Byl jsem překvapený, když jsem měl koncem roku v emailu několik empétrojek a příběh s jakým vznikly. Snad jsem si ne chvilku myslel, že Franklin Lakes se stali jen sólovým projektem Heggeho, jejich zpěváka a kytaristy. Ten však věc rychle uvedl na pravou míru a podle jeho slov kapela byla – je – bude složená ze členů Hegge, Carl, Mikael a Pär. Fajn zpráva! Pět nových písniček mělo reálnou podobu někdy začátkem minulého roku a po jednom z živých vystoupení ve Stockholmu, jim tamní zvukař nabídl velice výhodnou nabídku pro nahrávání. Slovo dalo slovo a Franklin Lakes s jeho pomocí nahráli bicí, kytaru a bassu. Všechno vypadalo velice slibně. Někdy se ale odhadne finální výsledek velice těžko, ikdyž se budeme snažit sebevíc. Po zvukařovi se slehla země. Po pátrání se od druhého spolumajitele studia dozvěděli, že opustil Stockholm a všeho nechal. Trpěl manio depresemi a odstěhoval se kamsi na samotu, zpátky ke svým rodičům. Nahrávka nenávratně zmizela. Pocity lítosti i vzteku Franklin Lakes neminuly. Nahrané stopy se nenašly a kapela neměla čas, ani studio, kde by je znovu nahráli.

V tom období se Heggeho silně dotklo úmrtí v rodině. Psal, že nikam nechodil a své negativní pocity ventiloval tím, že si za ušetřené peníze koupil počítač a během léta se naučil s počítačovými „studiovými programy“. Postupně ve zkušebně nahrál bicí od Carla, svou kytaru, Mikaelovu kytaru, Pärsovu bassu a svůj zpěv. Tak vznikly písničky „Gutter City“, „Here it comes“, „Chains“, „Off you go“ a „What happened“. Nahrávku pojmenovali jako „DEMO“ a jak Hegge píše, je za něj strašně rád. Texty jsou o různých životních průšvizích a následné těžké hlavě, která po nich zůstane.

Je možné, že budou znovu nahrané v klasickém studiu a třeba oficiálně nikdy nespatří světlo světa – to je otázka, kterou je asi zbytečné pokládat. Vy si můžete pracovní „DEMO“ podobu stáhnout v mp3 formátu na Samuel Records webu. (S)

Viva The Lakes!

www.franklinlakes.se
Link ke stažení: http://samuelrecords.net/mp3/Franklin Lakes (2010).zip

Vogue „Pompshit“

12“LP (Hardware Records)

Vogue jsou pozdravem ze země vaflí a belgické čokolády. Není to tak dávno, co jsem držel v ruce poslední desku Sunpower „Bondage“ a nemyslel jsem si, že dorazí ještě nějaká další dobrá deska z těchto míst Evropy. Byl to omyl! Jsou tady Vogue a jejich vinylová novinka „Pompshit“. Vogue čerpají z tradice starých hardcore punkových kapel a zárověň jsou tak trochu inovátoři. Nahrávka vychází na německém labelu Hardware Records, který patří mezi nejaktivnější současné evropské labely. Belgium Is Burning!

Amerika má své Negative Approach, Německo Short Fuse a v Beligii jsou Vogue.Vývoj se zastavil, nic nového nepřijde. To si můžete myslet. Dokud si nepustíme „Pompshit“! Jasné je, že po několik generací je recyklovaná mladická naštvanost a právě ona je základním kamenem i pro jejich muziku. Stále více skupin po celém světě se vrací ke kořenům a není žádnou hanbou, že zvuky nahrávek i grafika obalů jsou poznamenané láskou k dobám dávno minulým. Mám to rád obecně a myslím si, že právě tahle špína dělá právě hardcore hardcorem. Vogue mají samozřejmě všechny zmíněné náležitosti. Nasranost, která se přenáší z otců na jejich syny. Hardcore v podání Vogue je impulzivní, žíla na čele je vystouplá a tónům vévodí dominantní agresivní zpěv. Patřičně nasraný a rozhodně nechá vzpomenout na Johna Brannona nebo Henryho Rollinse (jo, toho jsem loňské vánoce viděl hrát v jedné pohádce, tak snad ani letos nebudu zklamaný).

Hned první písničkou „Try“ dostaneme ránu přímo do ksichtu a je jasné, že vztek má své kořeny. Inspirace pro Vogue je evidentně ve starých 70tkových a 80tkových kapelách. Je až k neuvěření, že i tenhle styl hardcore punku se může vyvíjet. Respektive, je okořeněnej modernějšíma prvkama a přesto nezní jako patlanina. Právě tohle bych vypíchnul u Vogue. Baví mě, že cítím progres a snahu styl svým způsobem posouvat dál. Od první pecky se do dřevnatých riffů Vogue, postupně proplétají divné, nervní a snad až rockové postupy. Právě ty vytváří pestrost, zajímavost a vyvolávají ve mně potřebu v jejich muzice hledat. Někde jsem četl, že Vogue znějí jako kdyby spolu prochlastali noc Negative Approach a Pissed Jeans. Vlastně je to úplně přesná popiska a možná bych k nim přidal ještě The Now Denial.

„Pompshit“ má všechny náležitosti pro skvělou hardcore nahrávku a ideální hrací čas, což je něco kolem necelých 20ti minut na 11 skladeb. Oproti předchozímu albu „Dickfaced“ (Holy! Shit Records) je aktuální deska větší tah na branku a není tak kompilovaná. Skladby jsou krátké a výstižné. Bez větších vytáček se jde rovnou k věci. Je to jednoduchý, pokud máš rád agresivní hardcore punk s pachutí staroby, pak si buď jistej, že není „shit“ jako „shit“ a „Pompshit“ je tady možná právě pro Tebe! (S)

http://hardware-records.com
http://novogue.blogspot.com

http://www.discogs.com/Vogue-Pompshit/release/2433007
http://nopunksink-town.blogspot.com/2010/09/vogue-pompshit.html

Dirty Tactics “Love Is Dead, Art Is War”

CD (Flix Records)

Když slyším Philadelphia, vybaví se mi film „Streets Of Philadelphia“ a písnička od Bruce Springsteena. Právě z těchto konců Ameriky pocházejí Dirty Tactics. Album „Love Is Dead, Arts Is War“ je jejich debutní nahrávkou, kterou o sobě dali světu punk rocku vědět. O evropský press se postaral Flix records, s pobočkami v Německu a aktuálně v Rakousku. Flix Records provozuje sympatický a komunikativní chlapík Felix. „Love Is Dead, Art Is War” vydal v limitované edici 100 ks, s ručně dělaným jednoduchým obalem, pro jejich evropské turné s kapelou Bangers. Flix prodává své nosiče a „merch“ levně, což je fajn. Obal „Love Is Dead, Art Is War” je postavený na „arty“ čmáranici a baví mě i název alba.

Dirty Tactics jsem registroval jen podle názvu a někde na netu jsem viděl plakát na společný koncert s kanadskými Statues. Punkový čtyřlístek je z Philadelphie, tudíž mají stejnou lokalizaci jako u nás známější The Loved Ones. Hrají i podobný styl, mix melodického energického hardcore a pop punku. Neboj, nejde o žádnou bezbřehou makeupovou chemii, čekej našlápnutý punk rock/hc, plný silných refrénů. U přirovnáních by padla jména jako The Loved Ones, Statues nebo The Clash. Energie a melodické linky jsou silné a zařezávají se do palice. Dirty Tactics na mě působí hodně optimisticky a ikdyž je neznám, upřímně. Jejich nástroje znějí čitelně, přesně tak jak mají a na větší “distoršn” nedojde. V tomhle se snadno zorientujete. Pecky naprosto postrádají jakýkoliv kalkul, tudíž CD neodložíte po jednom odpoledni. Velkou zásluhu na tom má zpěv. Melodický, přesto razantní a bez podtextu zalíbit se. Tyhle věci jsou devizou Dirty Tactics, stejně jako umění napsat dobrou punkovou písničku.

Album je stylový, nic moc extra nevybočuje. Neskáče se ze stylu na styl, ale určitě se nebudete nudit. Všech dvanáct pecek je skvěle napsaných a při opakovaném poslechu si nejednou vybavíte refrény. Já jsem si je pobrukoval již po několikátém poslechu. „Love Is Dead, Arts Is War“ skvěle propojuje garážový lo-fi Statues punk, s energičtějším stylem The Loved Ones, The Clash punk rockem (Long Time Coming) a snad i Social Distrortion s Johnym Cashem (Kings&Queens). “Kings&Queens” mi nechává v nejistotě, jestli se nejedná o předělávku, ale nikde jsem k problematice “králů&královen” nic nenašel. Název není nějak extra originální, stejný mají pro písničku nebo album i Aerosmith, Killing Joke, Sham 69 a kdybych hledal, našel bych myslím další. Asi Vám dochází, že jejich písničky Vám vylepšují duševní rovnováhu a sinusovka nálad se bude pohybovat v kladných hodnotách. S Dirty Tactics ve walkmanu bude mít klid v duši a nohy v teple. To někdy naprosto stačí. Cítím z nich i kousek lo-fi d.i.y atmosféry kapel z Plant-X-Records a kousek indie provzdušněného šmrncu. Vzájemné prolínání zvuků všech jmenovaných kapel se albem táhne až do konce, přesto nemůžu říct, že by šlo o kopírování. Když znáte jmenované skupiny, tak to na Vás prostě dýchne. Nic víc bych v tom nehledal. Velká hitovka je písnička “Philadelphia”, s výrazně rockovým odérem kapel jako New Idea Society, z našich končin The Mood nebo My Dead Cat. Závěr je téměř akustická písnička “Odessa”.

Pokud neberete označení pop punk jako nadávku a Dirty Tactics neznáte, samozřejmě doporučuji. Znějí fakt dobře! (S)

PS: “Love Is Dead, Art Is War” je z roku 2007 a aktuálně mají Dirty Tactics novou desku. Seženeš ji na vinylu u Flix Records.

www.flix-records.com
www.myspace.com/dirtytactics

Chip Hanna „Outlaws“

7“EP (Rock Star Records)

Chip Hanna je charismatickej chlápek, rodák z Louisiany. Někteří ho možná znáte z U.S. Bombs, kde bubnoval nebo country/western/rockabilly/psychobilly/bluegrass projektu Chip Hanna & The Berlin Three, což je parta muzikantů lokalizovaná v berlínském Kreuzbergu. Většina jeho nahrávek vyšla na labelu People Like You. Chip Hanna se kromě jiného věnuje i sólové tvorbě. Jako své vzory uvádí jména jako Hank Williams, Johnny Cash, Merle Haggard, Buddy Holly, Hank Jr. … . Hraje silné písničky inspirované americkým country a plné životních příběhů. Ze zvuku jeho kytary dýchne country, rockabilly, bluegras a že hraje s punkovou ležérností, to ani nemá cenu psát. Tohle buď miluješ nebo nenávidíš, věříš tomu nebo nevěříš.

Nový singl Chipa Hanny vyšel nedávno na sympatickém německém labelu Rock Star Records, kteří před pár lety vydali i jeho velkou sólová deska. Na singlu jsou dvě pecky. Tou první je velice stará písnička „Outlaws - Billy the Kid and Clyde Barrow„ (Bonnie Parker, napsaná někdy v roce 1930). Bonnie Parker byla polovinou legendární gang dvojice Bonnie a Clyde, která vyplenila během dvou let několik tuctů bank a benzínových pump na americkém středozápadě a za oběť jim přitom padlo více než 15 lidí. Po poslechu jsem přenosku vrátil na první drážku nejednou. Naprostý hit, který vynahradí to, že na singlu jsou jen dvě písničky. Tohle se těžko o poslouchá! Druhá pecka je opět osvědčená „Another Ride With Clyde“. Opět super!

Chip Hanna nahrál obě písničky na počest „100tých“ narozenin Bonnie, která se narodila se 1.října 1910. Věnuje ho právě jí a svému synovi. Naprosto parádní a víc nemá cenu psát. Na závěr se budu opakovat - tohle buď miluješ nebo nenávidíš! (S)

http://www.rockstarrecords.de

Drag Me Pissed „La Guerre Des Sons“

10“LP (Greta Sound System Records)

„Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím“, ani nevím proč mně to napadlo. Snad proto, že jsem otevřel balíček s novou nahrávkou kapely Drag Me Pissed, kteří pocházejí z Mariánských Lázní a Karlových Varů. Skupina, o které jsem zatím neslyšel skoro nic, ale podle informací v jejich sestavě najdeš členy Universal Young Musicians nebo Eastern Star. Severním (severo-západním) vánkem jsem se vždycky nechal rád ovanout. Nikdy nebyl příliš drsný, ale vždycky měl specifickou pachuť tamních končin. Je radost vidět, že „sever“ je opět ve hře a s ním i tamní podoba „emo“ hardcore.

Drag Me Pissed jsou pro mě novinkou a styl, kterým vydávají svou novou nahrávku, je mi velice sympatický a rozhodně podobný tomu, jakým si desku vydali Esa z Lesa. Dva 10“ vinyly a oboje vydané „Do It Yourself“ stylem. Super! Mám rád, když každá oblast, země nebo město je něčím specifická a kapely Drag Me Pissed, Le Bain de Maid a Esa z lesa, si svůj specifický styl vytvářejí. Nevím jak moc je ovlivnili kapely jakými byli Amity, Ember, Short Time, ranní Albion nebo Ravelin 7, ale nad tím je zbytečné bádat. Možná je kdysi poslouchali, možná je to tam ve vzduchu. Podobnost najdeš se všemi jmenovanými a možná vzpomeneš i na kapely jako Grade nebo Yaphett Kotto. Ostatně, Drag Me Pissed se sami hlásají k odkazu "smrdutého chebského EMO – HC".

Od prvního pohledu je seznámení s Drag Me Pissed příjemné. Znáte to sami, většinou o dalších sympatiích rozhodnou první vteřiny. Pokud si kapela vydá nahrávku sama je to chválihodné a hned zpočátku dávám body navíc. Deska není odfláknutá, nosičem je vinyl, takže další body navíc. Již to by mi stačilo k tomu, aby mě informace zaujala. Pokud ještě zmíním, že obal je ručně dělaný, víš co - karton a sprej, potom jsem hořel nedočkavostí až uslyším první zvuky linoucí se z repro soustavy.

První tóny... hlavou mi bleskne vzpomínka na Ember „Seven Samurai“. Rychle se však rozplyne a jsem překvapenej dalším vývojem. Drag Me Pissed hrají perfektně zmáknutou emotivní muziku a jejich aparáty znějí skvěle, což je podle mě jejich silná stránka. Všechno drží parádně pohromadě a celek je velice zajímavý - melodický, dravý a nehraně emotivní. Dojem vyzdvihuje zvláštní melancholická nálada desky. Drag Me Pissed mají svůj ksicht a já z nich cítím starej hardcore ve středním (až pomalejším tempu), kterej je zahranej moderně (třeba jak to slyšíme od ENVY). Moderní pojetí, ale žádná chemie. Sekané pasáže, střídají svižnější nebo kytarové plochy, perfektní zpěvy – dvojzpěvy a občas na sebe upozorní bicmen dvojšlapkou. Dlouho jsem v našich končinách neslyšel tak dobrou nahrávku. Nemá cenu vybírat hitovku. „La Guerre Des Sons“ jsem poslechl několikrát a z kompatního celku postupně vylejzají jednotlivé melodie, které si uvědomíte při dalším poslechu. Pět skladeb je anglicky nazpívaných a jedna česky. Čeština nebo angličtina? Je to věc vkusu. Mě se líbí oboje.

Těší mě, že se objevují kapely jako Drag Me Pissed a neřídí se planým heslem „at war with EMO“. Ono totiž není EMO jako „EMO“ a v případě Drag Me Pissed se jde ke kořenům. Jsem zvědavý na to co přijde dál a těším se na živá vystoupení. Vzhled desky a nahrávka sama vypadají skvěle. Držím palce hoši! (S)

http://bandzone.cz/dragmepissed

GLOW KIT „4 Song EP“

7"EP (P.Trash Records)

Nikdy mě nějak extra nebavil garage punk. Postupem času jsem si k němu ale našel cestu a teď prožívám pocity adolescenta na prvním rande. Když poslouchám nahrávku, která má každým dnem vyjít na P.Trash Records, říkám si, čím jsou kapely jako Glow Kit zajímavé? Odpověď je jednoduchá jako punk sám - jsou prostě dobrý!!! Úplně vidím staré U.S.filmy a mladé výrostky oblečené v riflích a bílých tričkách. Stejně jako každý jiný styl má i garážová odnož punku své pilíře, ze kterých vychází. Jmenuju jména jako Ramones, The Clash, Buzzcoks, Wipers a určitě by se našli další, které položili základy pro styl, který je označovaný jako power pop punk nebo garage punk. Alespoň v Německu slaví návrat a hodně skvělých kapel je z Kanady. Těší mně, že i přes svou melodičnost se o těch kapelách dá říct, že jsou PUNK. Není čas na politické diskuze, Glow Kit jsou žhavý jako čerstvě upečená bábovka. Takže „one-two-frííí-foooour“ - jdeme na to.

Tihle dánští pardi hrají podle předepsané rovnice - jednoduché chytlavé rify, zabijácké melodie, punkový melodický vokál a refrény! Zvuk je čitelný, lehce nakřáplý, s patinou garáží a starých časů. Těžko bych odhadnul rok, kdy byl tenhle majstrštyk nahraný. Super! Miluju zvuk kytar, který je čistý a přesto zbustřený na hranici snesitelnosti. Dej dohromady Weston, Statues, Ramones, Buzzcoks, Jay Reatard, Regulations, rock'n'roll šmrnc The Hives, Travoltovo šarm, hitovost Beatles a do toho přidej klávesy. Zní divně, dost podobně jako u Sedatives. Na EP jsou čtyři extrémně chytlavý pecky, strana A je více pop a na B-straně přitvrdíme více k rock'n'rollu! Kroutí mi to nohy. Ne! Ne! Ne! Nejsem objektivní, jsem totálně polapený!

GlowKit nejsou vážný, ani prvoplánový – je to jiný. Určitě se nebudou líbit každýmu a vlastně o to tady ani nejde. Jejich muzika je recept na věčnou mladost a když si Glow Kit pustím do walkmana, je mi opravdu HEJ! Nemohu se dočkat až bude EP venku. Vychází se zinem „Corporate Rock Knockout“ číslo 1.. Kde ho u nás seženete? Nikde. Kdy tady bude tahle kapela hrát? Asi nikdy. Singl seženeš brzo u P.Trash Records. (S)

PS: V příštím roce by mělo na P.Trash vyjít jejich debutní LP.

http://www.myspace.com/glowkit
http://ptrashrecords.com

Fanzui Xiangfa / SS20 „split“

7“EP (W.I.F.A.G.E.N.A.)
Vždycky jsem obdivoval Wojczech a jejich četná exotická turné do míst, o kterých tady v Evropě jen občas slyšíme z televize. Je úžasné vidět, kam je možné s kapelou vyrazit hrát. Neříkám, že je to jednoduché nebo levné, ale obdivuji tu mravenčí práci na jejíž konci je třeba turné po Malajsii a tím se dostávám do bodu, ve kterém se cesty Wojczech a SS20 protínají. SS20 pocházejí stejně jako Wojczech z Německa a není to tak dávno, co se vrátili z turné po Číně a Koreji.

V záplavě desek, které skoro každým dnem vycházejí, je split EP Fanzui Xiangfa / SS20 téměř pozapomenutou novinkou. Vyšel v kooperaci mnoha labelů z celého světa (Čechy zastupuje Pope Ass Records). Singl propojuje nadšené lidi, dá se říct z celého světa a dvě kapely z různých míst zeměkoule. Spojení je to vcelku kuriózní, SS20 jsou z Německa a Fanzui Xiangfa z Číny. SS20 není jen název pro ruskou raketu, aktuálně je tak pojmenovaná i kapela (poznámka pod čarou – tuším, že název SS-20 měla původně i polská punková legenda Dezerter, která ho však změnila kvůli problémům s tehdejším režimem.). V SS20 se sešli členové IDIOT SAVANT (Ronny), TINY GHOSTS, THE 4 SIVITS (Rico) & ELOQUENT. Fanzui Xiangfa zaujmou hlavně místem lokalizace a tím je Čína. Ať přemýšlím jak chci, jinou kapelu z těchto končin světa neznám. S jejich složením to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát - dva členové jsou z Číny, dva z Ameriky a pokud k nim přidáte chlapíka ze Švédska (kytaristu známých DS13), potom máme dostatečně kuriózní sestavu, že?

SS20 propojují hardcore, punk, thrashové kytarové riffy a „murmuro“ zpěv. Celek pěkně drží pohromadě a působí na mně hodně sympaticky. Víš co, zní to jako když hardcore-punx poslouchají thrash a to nepřeslechnutelně ovlivňuje jejich tvorbu. Muziku doplňují kritické texty motající se kolem hardcore punku. Takzvaně kritika do vlastních řad, pohledem stárnoucích lidí, kteří ze „scény“ vzešli. Po demo nahrávce se jedná o první vinyl počin a já jsem se těším na další.

Fanzui Xiangfa mají s SS20 hodně společného. Nevím jak jsou staří, ale jejich muzika je plná energie a nadšení. Dýchnul na mě nepřeslechnutelný „youth styl“ odér jehož rytmika Tě nutí běhat kolečka a dělat podobné vylomeniny. Ani tady neunikneme thrashovým rifům, ovšem více ukrytým do „distortion“ celku. Zpěv je celkem čitelný, vytáhnutý nad hudbu a hodně mi připomíná zpěváky z „youth crew - circle pit“ kapel.

Estetické hledisko je vždycky důležité a singl zaujme velice pěkným obalem, kterému vévodí malovaná kresba. EP vychází s kupónem pro bezplatné stáhnutí celého singlu v mp3 formátu z internetu. Tohle je povedený kousek asfaltu, takže kšilty dozadu a jde se na to! (S)

http://wifagena.com
http://fx-ss20.wifagena.com

PS: Díky Ronnymu mám SS20 předem v oblibě. Jsou pro mě jistou vzpomínkou na Idiot Savant, kteří posádku nerozpustili, jen se věnují svým rodinám, pracím a životům. Nedávno mi Ronny psal, že dokončují novou nahrávku. Příznivci Idiot Savant mohou mít tedy dobrý pocit, že něco je ve vzduchu a je na co se těšit.