12"LP (DIY)
Taras Bullba je parta z plzeňska. Registruji je poměrně dlouho a začátkem letošní roku přicházejí s poměrně zajímavou novinkou. Dá se říct, že bez nějaké větší (i menší) propagace vypustili své nové album "Salute Machina". Vydali si ho sami, vlastním nákladem, a navíc na vinylu. Jak uvádějí na svém profilu: "Písničky vznikaly v poklidu ... především v letech 2014 – 2017". Jejich sedmá deska je na světě a přináší devět pecek intenzivního melodického punk rocku (za mých mladých let, bych se přiklonil k označení skate punku).
Taras Bullba neznám nějak víc osobně, pamatuji si ale jeden koncert hodně let zpátky, kdy jsem ještě řval v Lahar a hráli jsme v domažlickém Domino Baru, ještě společně se See You In Hell, Festou Desperato a Taras Bulba. Klukům to tehdy skvěle hrálo a když slyším jejich novou nahrávku, nějak podvědomě si vzpomínám na tu jejich mladickou energii, která z nich jen tryskala. Hlavně zpěvák Bachi mi utkvěl v hlavě. Dnes je to již historie, psal se rok 2005 a uteklo poměrně hodně vody. Když ale slyším "Salute Machina", tak je mi jasné, že kluci nějak výrazně stylově nevybočili a stále pokračují v tom, co jim už tehdy šlo.
Když mě už nic nebaví a všechny šance zmizely... Tak ještě zbývá jediný, zpívat písně nasraný...
S novou deskou dostaneš melodický punk / rock / skate punk, velice dobře zahraný a zazpívaný. Texty jsou v češtině, všechno se to pěkně valí a nepostrádá tah na branku! Melodie jdou ruku v ruce s energií nahrávky. Písničky jsou poměrně zajímavě poskládané, nic prvoplánového, kostrbatého, jsou zajímavě členité a rozmanité. Určitě jsem si při poslechu vzpoměl na kapely jako Ten Foot Pole, Millencolin, Pennywise, Bad Religion, Offspring, Propagandhi nebo Atlas Losing Grip, ale třeba i na Intensity.
"Láska je dávat to, co nemáme někomu, kdo to nechce." věnováno Té naší generaci (1984+-), co se zhlídla v bohémství té předešlé, poté co jí generace rodičů vzala naději, aby pak té nadcházející dala odstrašující příklad pro to, co nedělat, jak to prohlídnout a použít jako návod pro to, co doopravdy vůbec nedělat a pokusit se hledat způsob, jak se na to dívat a odkud.
Z desky cítím, že kluci dělají věci po svém. Celý to má "vlastní ksicht" - toho si cením, stejně jako DIY přístupu, "adolescentní" atmosféry, která z desky dýchne a nechává napít elixíru věčného mládí. (S)
PS: Desku věnoval Bachi, TARAS BULLBA - díky!
