CTIB: NEBO TAKY NE rozhovor

Ctib (Telefon, Uštkni, Vrah,...) aneb jeden chlap, kytara, hlas a skvělé texty. Začátkem roku 2014 nahrál pět svých folkpunkových bičů, které vyšly 30. 4. 2014 na jeho debutním EP „NEBO TAKY NE“. Jeho tvorba je tímto konečně zaznamenaná a má i fyzickou podobu. EP bylo „pokřťeno“ (promiňte to slovo) 30. 4. v rožnovské knihovně koncertem, na kterém vystoupila kapela ME2D a pak Ctib spolu s Dášou fon Flaša coby československý folkpunkový guľomet. A byl to koncert, na který se nezapomíná. Deska vyšla na Dog Lovers Records a kromě vinylu a obalu u ní najdeš rozhovor, který byl udělaný speciálně pro tohle EP. Každý, kdo si EP pořídí, ho najde v tištěné podobě, pro ostatní jej vypouštíme ven, do světa jedniček a nul. Třeba trochu přiblíží Ctiba a jeho debutní singl. Vrah akusticky je tady!

Video Kill The Radio Star:

Ctib & Daša fon Flaša - Rožnov 30. 4. 2014
http://www.youtube.com/watch?v=jxkdw6C_MYw

Celé EP CTIBA je k poslechu na dogloversrecords.bandcamp.com.

Otázky: Zlatej retríver/Černej Voříšek/Falešnej labrador. Odpovídal: Ctib. Rozhovor vznikl v dubnu 2014 emailem.

Každý, kdo drží v ruce tvůj vinylový debut, si může kromě textů přečíst i následující rozhovor. První otázka je klasická, jak by ses na začátek představil?

Zdar a sílu! Říkají mi Ctib a jsem z Vraha. Jsem chlap v půlce kopce, kterého coby teenagera okouzlila muzika, a když později objevil punk, změnilo se okouzlení ve vášeň. Doteď mě nepustila.

Vrah funguje dlouho, má svou historii. Jaké to je být "vrahem" v roce 2014?

Pro ty, kteří nevědí, oč jde: Vrah je punkové doupě, původně zašité na periferii beskydského městečka Rožnov pod Radhoštěm. Z té periferie se časem vyklubalo samotné ohnisko bizarní hranice průmyslové zóny a překotně se rozrůstající zámožné vilové čtvrti, to by nás ale v začátcích ve snu nenapadlo. Historie Vraha je opravdu docela dlouhá, budovu jsme našli na podzim roku 99, na první koncert jste mohli zajít v únoru 2000.

A jaké to je, být členem Vrah-posádky v roce 2014? Především musím říct, že mě to pořád fest, ale fest baví a naplňuje. Vrah představuje jednu ze základních okolností mého života (ale ne jedinou, co bych si, do háje, počal beze své rodiny?). Na Vrahu zkouším s kapelama, ve kterých hraju (TELEFON, UŠTKNI), zvučím kapely, kterým spolu s ostatními členy posádky pořádáme koncert, uklízím pokoncertní bordel, potkávám se s lidmi, kteří to mají podobně. Zhruba před dvěma lety jsem se na jeho pódiu pustil na tenký led samostatného vystupování a tohle epko je prvním pokusem zachytit to na nahrávce.

Obvykle se s nostalgií vzpomíná, jak dřív vše bylo dobré a dnes to stojí za hovno. Mě by naopak zajímalo, co se za celou dobu fungování Vraha podařilo vylepšit? Co je dnes lepší než v začátcích?

Lepší je třeba situace, pokud jde o kokoty na akcích. V začátcích jsme museli řešit poměrně dost problémů s ožralcema, se zlodějíčkama, s bezohledným tancem, s agresivitou. Dneska už se nestává, že bych v polovině koncertu musel vystrkávat ze sálu týpka, co předtím okopal a doboxoval půlku kotle.

Museli jsme tehdy být furt ve střehu, ale podařilo se vymyslet docela jednoduchou, leč funkční taktiku. Zaprvé, když někdo z nás narazí řekněme na násilníka, je potřeba, aby na to nebyl sám a aby zasáhli i ostatní z party. Zadruhé, dávat pořád najevo lidem, co přišli, aby nespoléhali jen na pořadatele akce, ale aby reagovali i oni sami. A za třetí, problémy nebudeme přehlížet, ale řešit. Ti, co by je chtěli dělat, budou vědět, že narazí, a ti, co sem jdou v dobrém, budou vědět, že nejdou do prostředí, kde si pořád musí dávat na něco a na někoho bacha. 

Hrát sám, jaké to je? Nechybí ti při tom kapela?

Je to pro mě nové a neobvyklé. Když jsem se do toho pustil, zjistil jsem, že zkušenosti z kapel jsou jedna věc, ale stejně se toho budu muset ještě hodně naučit. To se mi na celé věci taky líbí, že člověk stojí zas na začátku cesty.

Kapela mi nechybí, ale ne proto, že bych si nedovedl představit třeba bohatší aranže písniček, tu znásobenou energii, kterou souhra s ostatními muzikanty umožňuje, nebo proto, že bych měl po krk svých spoluhráčů. Vyzkoušet, jestli zvládnu osamocené hraní oproštěné od všeho ostatního, jestli se mi podaří to omezení, které přináší model akustická kytara plus hlas, proměnit v přednost, přesně tohle bylo cílem.

Kde čerpáš inspiraci? Kde nacházíš klid? Kde čerpáš energii pro vzdor?

Ani na jednu z těchto otázek nedovedu odpovědět v úplnosti.

Pokud jde o texty, základní inspirační úder přišel v patnácti, když jsem se setkal s tvorbou českých písničkářů. Nejdřív Kryl ze Svobodné Evropy, později Dědeček s Burianem, Třešňák, Plíhal, Vladimír Merta,… Každý z nich je jiný než ti ostatní, a přitom se mi jeden vedle druhého jeví tak zajímavý… čím? Chce mi něco říct.

Druhé podobně podstatné setkání se odehrálo o pár let později. Srovnatelnou silou jako texty výše vyjmenovaných mě odrovnaly - a posunuly! - texty polské punkové skupiny DEZERTER. V něčem byly někde úplně jinde než ty písničkářské, ale potřebu sdělení (a tím pádem vlastně i sdílení, ne?) měly taky.

Pokud jde o hudbu, obsahuje moje genetická informace kromě Kryla dvě zásadní veličiny, BEATLES a VELVET UNDERGROUND. Ovšem zásadní inspirací mi byli a jsou lidi, co s nimi hraju v kapelách. Mám to štěstí, že mě obklopují muzikanti, kteří mě v mnoha ohledech převyšují svým umem i fantazií a furt je něco, co od nich můžu odkoukávat.

Energii pro vzdor čerpám taky z lidí okolo sebe. Moje kolegyně z práce, která vychovává autistického syna a momentálně podstupuje úmorné tahanice s úřednickým molochem, aby u nás ve městě vzniklo centrum, kde by autisté část dne mohli bezpečně pobývat. Jiná kolegyně (a zároveň jedna z těch, co v začátcích Vraha významným způsobem spoluvytvářeli jeho tvář), která se kvalifikovala jako dula a jednak provází ženy u porodu, už předtím jim ale taky poskytuje informace o průběhu těhotenství i o tom, co porod obnáší – a vůbec se snaží přispět k tomu, aby mohla žena tuhle fázi života prožít důstojně, a ne jako pacientka, jež svým problémem obtěžuje nemocniční personál. Tomu říkám cíle!

A klid? Klid nacházím doma, u své ženy a dcer. To je moje útočiště.

„Sex, Love & Rock 'N' Roll“, název mé oblíbené desky od Social Distortion. Pokud to upravím na „Rodina & Rock 'N' Roll“, může to podle tebe fungovat?

Může, ale nemusí to být vždycky snadné. Rodina je vůbec velké a nesnadné téma, a nejen ve spojení s rock´n´rollem. Kolik proměnných se v téhle rovnici vyskytuje! Kolik trpělivosti, empatie, vstřícnosti a odhodlání odpouštět vyžaduje společný život! Kolik vlastností jsem v předchozí větě nejmenoval, ačkoliv ani bez nich to nejde? Nebo ta základní věc - jak dlouho leckdy trvá, než člověku dojde, že ten vedle něj je, jaký je, ne jakého by ho člověk chtěl mít! A všimněte si, nemluvíme zatím o takových těch přízemních dilematech typu nájem versus nové kombo.

Ale na druhou stranu, pokud to funguje (dá se k tomu dospět!), má to náboj jak sviňa!

Proč jsi vlastně vzal kytaru do ruky a začal hrát? Hnalo tě k tomu „muzikantství“, nebo jsi chtěl být součástí hardcore/punku, mít kapelu?

Myslíš úplné začátky? To jsem neměl páru, co to punk nebo hardcore znamená. Akustickou kytaru jsem vzal do ruky v patnácti a učil jsem se drnkat toho Kryla. O pár let později jsem na rodičích vymodlil elektrickou Jolanu a zvolna začala vznikat první kapela. Ani to ještě nebyl punk, ale něco z toho, co jsem měl pak na punku rád, to v sobě mělo. Jednoduchá muzika, samozřejmě těžké nadšenectví, a taky značné neumětelství, což nám ale vadilo míň než bezobsažnost. Ostatně jistou představu si můžete udělati sami, bič vzniklý v těch časech tohle epko otvírá. 

Má pro tebe hardcore/punk nějaké limity? Kde pro tebe začíná a končí?

Pro mě je punk synonymem pro tvůrčí a názorovou svobodu, něco jako pevná půda pod nohama, od které se odrážím tam, kam chci, a ne dogma, které svazuje a obtáčí mě dalšími hranicemi.

Pro některé je punk příležitost k permanentní vypitosti, pro další alibi neochotě dělat cokoliv aspoň trochu pořádně, pro jiné je to móda, někdo má slovo punk jako nálepku hudebního stylu, který ho baví. Proč ne? Nedělám si nárok na jediný správný výklad tohoto pojmu a v tom, že to má každý jinak, nevidím nic, co by mi mělo vadit.

Čímž ovšem rozhodně nechci vybízet ani k beznázorovosti, ani k bezbřehé toleranci chování vylitých blbců. V konkrétních situacích je třeba konkrétně zareagovat.

Jsou pro tebe pořád důležitá práva zvířat? V dnešní době se na to moc nehraje, spíš se to smrsklo na nošení triček a veganskýho stravování… cítíš to taky tak?

To, že jsem díky namočení v punkových vodách začal o zvířatech – a taky o ostatních tvorech - přemýšlet úplně jinak než dřív, považuju za jeden z nejdůležitějších posunů svého života. Úctu k životu ve všech jeho podobách považuju za základ hodnotového žebříčku a práva zvířat pro mě mají velkou váhu.

Nedovedu moc posoudit, jak se co smrsklo a nakolik se na co hraje, nebo nehraje. Na téma práv zvířat, jež bylo dříve prakticky všudypřítomné, dnes v punkových médiích nenarazí člověk tak často. Jenže z druhé strany - ono to bylo taky trochu klišé a fakt, že se bez toho svého času neobešel žádný časák, vytvořil podle mě spíš módní vlnu, než že by lidi skutečně proměnil. Mnoho dřívějších vegetariánů z okruhu mých punkových známých se po letech vrátilo k masité stravě.

Aktivity spojené s právy zvířat se ale myslím nevytratily, jen se přelily do jiných vod a vzaly na sebe jinou podobu. A to leckdy i díky lidem, kteří z punkových kruhů vyšli. Dnes už se pohybují i v jiném prostředí, ale hodnot zde nabytých se nevzdali. Pracuju ve škole, mám kolem sebe několik kolegyň s punkovými kořeny. A ty běžně do výuky zařazují témata typu zneužívání zvířat v cirkusech, abych dal aspoň jeden příklad z oblasti, o které se bavíme.

A když ses dotkl stravování – to je podle mě nesmírně důležitá otázka, otázka která svým významem přesahuje práva zvířat a úzce se dotýká i lidské sebeúcty.

A kdybys měl na výběr, byl bys radši kočkou, nebo psem?

Hm, jenže v tomhle nemá na výběr nikdo z nás. Jsme tím, čím jsme, ať už se nám to líbí, nebo ne. A je to jednou provždy.

Kočky, co u nás bydlely, mě odjakživa fascinovaly svou elegancí. Navíc mě inspirují tou zarputilou neústupností a sebejistotou. V jejich chování nenarazíš na sebemenší stopu pochyb o tom, že to, co právě dělají, je to nejdůležitější a to nejlepší, co právě teď dělat můžou.

Naši psi mě dojímají poryvy nevysychajícího přátelství, rozesmívají klauniádami během okamžiků čiročirého blbnutí, okouzlují vynalézavostí při vyhledávání únikových cest ze zahrady. To posledně jmenované ovšem dovede i naštvat, stejně jako vytrvalost a pronikavost jejich vysoko posazených ječáků, když popustí uzdu svému temperamentu a rozhodnou se dát chodcům procházejícím kolem baráku najevo, co by je čekalo, nebýt tam ten debilní plot.

Máš před sebou vinylový debut? Má to pro tebe nějakou váhu? Co bys chtěl svejma
písničkama posluchačům říct?

Pokud se ptáš, jestli už epko držím v ruce, odpovídám, že ne. Ve chvíli, kdy dopisuju tenhle rozhovor (což je tři dny před plánovaným koncertem, na kterém chceme desku přivítat na světě – pánové, ještě jednou díky za trpělivost a za důvěru), se na něj zatím pořád akorát děsně těším.

Čímž zčásti odpovídám i na druhý dotaz. Váhu má pro mě ten kousek asfaltu obrovskou! To, že jste mě, milí MILOVNÍCI PSŮ, oslovili s možností udělat tuhle desku, mi pomohlo dát mlhavým představám konkrétní tvar. Dokopal jsem se k rozhodnutí o konečné podobě nahrávky. Předtím jsem dlouze laboroval s různými dalšími nástroji a zvuky a vůbec s různou studiovou chemií, aby nakonec zvítězila nejjednodušší varianta – kytara a zpěv, a bez chemie, což nakonec hezky sedí k tomu, jak DOG LOVERS pojímají svou vydavatelskou aktivitu. Nahrávání u Andrého Bhópala v jeho domácím studiu MOC PLEVELE patří k nejhezčím, jaké jsem kdy zažil. Motivy na obal desky jsou z obou stran (linoryt a fotka) dílem mých kamarádů. Už dlouho se mi moc líbí jejich tvorba a těší mě, že zrovna jejich obrázky dotvářejí výsledný celek epka. Abych to zkrátil: povzbudili jste mě a pár dalších lidí k tvorbě a výsledek jste pomohli přivést na svět a vrhli mezi lid. To se velmi nebezpečně blíží mé vysněné představě o fungování punkového labelu!

V odpovědi na třetí podotázku si coby knihomol pomůžu citátem Kurta Vonneguta: „Ve svých proslovech tvrdím, že poměrně přijatelným posláním umělce je dostat lidi do takového duševního rozpoložení, ve kterém by alespoň na chvíli ocenili, že jsou naživu.“ 

Máš prostor pro cokoliv, co máš v hlavě... Díky za písničky, spolupráci... Drž se... 

Jako knihomol extremista tasím další citát. Tenhle bude z knihy Barbary Gordonové Tančím tak rychle, jak dovedu: „…až se začnete zbavovat těch lan, budete nejistější a vyděšenější. Člun je vždycky útulnější a bezpečnější, když je připoutaný ke kotvišti – jenže nemůže nikam plout.“

I vy se všichni držte!

(CTIB, jaro 2014)

 

Seznam skladeb - CTIB: NEBO TAKY NE  7“EP

A1 PODIVNÝ NÁBYTEK, PODIVNÝ BYT, 1.07

A2 DALŠÍ, 2.28

A3 JENŽE MNĚ JDE O JINEJ TVAR, 3.07

B1 VZKAZ 20. STOLETÍ, 1.09

B2 SNÍH ZASE VÍŘÍ MEZI KEŘI, 4.29

 

EP seženeš na emailech vinyl [at] dogloversrecords.net nebo samuel.records [at] seznam.cz.

http://www.dogloversrecords.net/