Phantoms On Fire versus Flaming Cocks

7“EP (Tchichimania Records)

Láska k rock´n ´rollu, Elvisovi, punk a přátelství, to asi byli hybné motory pro vznik společné nahrávky Phantoms On Fire a Flaming Cocks. Registruji obě kapely i informaci o tomto singlu, ale výrazněji jsem se s nimi nesetkal (snad jen s Phantoms jsem několikrát viděl živě). Bez očekávání i předsudků jsem si desku pustil a dá se říct, že moje první setkání s prací kapel bylo milým překvapením. Hrají styl co neposlouchám, přesto se jim povedlo mně udržet ve střehu, pobrukovat si a zatáhnout mně do jejich podání „Šakalých let“. Rock´n´roll je z desky cítit již prvního pohledu (obal se mi nelíbí, ale stylovost asi musí být). Phantoms On Fire mají na své straně tři skladby - (Some) Girls Are For Lovin´, Be Bop a Lula, She´s a Best Of Prey a šlapou jim jak mají. Dobře se poslouchají a hlavně jim nechybí švih, což si tenhle styl potřebuje. Nemám jim co vytknout - skvělá bassa (bravo Vikku), parádní bicí i kytara a zpěv, který vše ještě vyzdvihuje (super jsou i back vokály). Temnější s přehledem zahraný punk/rock´n´roll, záhrobní atmosféra, láska k Danzig, Misfits, lebkám … to jsou Phantoms On Fire. Flaming Cocks jsou zcela jiní než jsem očekával - více punkovější a méně rock´a´billy. Klasický kontrabas jim ale rock´a´billy nádech udržuje. I´m Alivem So Cool, White Trash, to jsou jejich tři pecky. Oproti POF znějí optimističtěji (místy až cítím veselou atmosféru Misfits „American Psycho“ ), s méně horror příchutí. Mám z nich fajn dojem a baví mně! Super, že se kapely a lidi kolem nich se rozhodli vydat společnou nahrávku na nosiči, který jejich stylu opravdu sluší. Těchto šest skladeb dělá v mých očích z obou kapel špičky punk/rock´a´rollové scény u nás, ale to jejich fans určitě ví mnohem lépe. Škoda jen, že obal postrádá texty! Nezbývá než doporučit i jako hudební kulisu při četbě knížky Lydia Lunch „Paradoxia“. (S)

Phantoms On Fire

Athrenody „Crazed development“

CD (Six Two Five)

Sestava:Dvě kytary,basa,bicí,vocal

Tihle hoši hrají asi již nějaký ten pátek, soudím nejen dle fotky, která se skrývá uprostřed bukletu, na kterém přes temnou grafiku rozeznávám hřbitovní kříže nad hromadou lebek a chlapíkem zřejmě s puškou, na zadní straně pokračování s bombardéry na obloze. Na CD najdete celkem 9 songů v čase 16 : 39 min.Tuhle kapelu slyším poprvé. Hned po pár tonech z chlapců cítím klasiku - starých Napalm Death , Terrorizer či staré Phobie.Takže - GRINCORE! Grincore staré školy s výborným zvukem. Střední tempo střídané klepkami, propojené pomalejma valivejma hardcore pasážema a zásekama. Celkový sound zní hutně, jak jinak v tomhle stylu. Dvojšlapka drtí. Hlavní zpěv je v spíše v hlubších polohách, ale celkem čitelnej, žádnej bezhlavej murmur. Na můj vkus moc vytaženej nad hudbu, na druhou stranu si to tenhle pan zpěvák může dovolit. Sem tam se objeví i druhý hlas, který je ve vyšší poloze. Je více řvaný, slušně doplňuje hlavní zpěvy v refrenech. Texty jsou řvány v angličtině. Kytary to řežou se spíše metalovým soundem, což v jejich případě není vůbec na škodu. Nečekej žádný sóla nebo složitější vyhrávky. Rify jsou přímočarý a bassa poctivě duní. Celkem mě pobavil název druhého válu "At war with shadows" a poslední vál s názvem "Frustration". To je 40 sekundová hardcorová vypalovačka na závěr. Takže shrnutí. Je to klasickej starej Grincore válec s příchutí hardcore a možná i lehkým nádechem death metalu. Poctivá práce.

Když jsem psal tyhle řádky a pročítal sestavu zarazil jsem se u jména Matt Harvey (ten zde pěje a napsal taky všechny texty krom jednoho). Nemám zrovna nejlepší paměť na jména, ale mé tušení bylo správné. Na druhý den jsem se na netu dozvěděl, že je to bývalý (?) (nevím jak to s touhle kapelou je nebo bude - proto ten otazník) člen Exhumed (kytara a zpěv), kterého naleznete také na deskách u spolků jako: Repulsion, Dekapitátor (thrash-vřele doporučuji, super věc), Noothgrusk (doom), Scarecrow (thrash) a Cadaverizer. Jinak, tihle maníci jsou ze San Francisca, což se z CD nedozvíte a vznikly někdy v roce 1992 z grindové smečky Enucleation. Oni sami se hlásí ke škatulce "modown hardcore". První věci nahráli v 93 (demo) a tohle CD je znovu přehrané od Athrenody a nazpívaný Mattem z Exhumed někdy v roce 2005 a za tím vším stojí sám veliký Max "625" Ward. Pokud chcete vědět víc mrkněte buď na www.metal-archives.com nebo na myspace.com/athrenody a pokud jste sběratelé cd a chcete obohatit svou zbírku o dobře zahranej i nahranej grind core sežeňte si to!

By: Žrout (Lahar)

www.625thrash.com
Athrenody

Gospel Of The Future "s/t"

CDDigipack (Epidemie Records)

V téhle moravské partě najdeme členy Mass Genocide, Mindlock, Space To Being (Pepa od mikronu nedávno odešel), Full Bladder a nově také More Bad News (Kovin 666). Poprvé na sebe upozornili debutním singlem, který vydal jejich tehdejší zpěvák Cvalda. Od svého vzniku se kapela vyprofilovala a z původního extrémní podání hardcore se přesunuli do poloh industriálnějších, pracující s tepavým jádrem hardcore pomalejšího tempa a ničeného sludge s metalovým nádorem.

Nemohu říct, která z poloh Gospel Of The Future se mi líbila víc, obě jsou skvělé a každá z nich je zároveň pro jiné uši. Jen málo českých kapel prošlo takovou razantní změnou (snad možná Kevorkian). V každém případě současná podoba je skvělá a bližší zvukům, které k nám doléhají z budoucnosti.

Nahrávka pochází z pražského studia Hostivař a dokonale se na ní povedlo zachytit apokalypsu v počátcích. Hned z úvodní "Cabal" dýchne pomalu se plazící smrad smrti a zlo! Konec světa o sobě dává vědět sludge tempem, opakujícími se bahenními rify a kytarovými smyčkami zkoušejícími naše uši, jak dlouho je vydrží poslouchat. Opékání je mistrně "utnuto" právě v okamžiku, kdy vaše hlava už nemůže pokyvovat dál. Sludge atmosféra mistrně drží svoje tempo a Ultrazvukova kytarová práce je naprosto skvělá a heavy! Strojově přesné bicí s mrazivě přesnými údery rozráží táhlou náladu - opět s královskou přesností. Čekám každý úder, přesto mně překvapí svou razancí a důrazem. Gospel Of The Future se mi líbí svou originalitou a snahou objevovat a kombinovat. Konec světa je v počátcích a jako rudé slunce nad zpustošenou továrnou osvěží naše uši "Brotherhood Of Freak Fountain", se skvělou trustovou rytmikou. Když nedoufáme, stále vidíme světlo. "Five" je úžasně zacyklený opus otáčející naše hlavy i myšlenky spirálou času. Dokola a stále dokola, smyčka života nahraná domácí kamerou. Sóla mě obecně moc neberou, ale v "Dark Hell" a "Ministry Of Ocultinism" jsou skvělá.

Celek skvěle tlačí do mé hlavy a já oceňuji jeho různorodost. Alešovy bicí s Ultrazvukovou kytarou jsou režiséři téhle temnoty, doladěné skvělou bassou, která je právě taková, jaká být má a řev skvěle dobarvuje bezvýchodnost. Razance všech dělá "kule", co má tahle muzika mít a vzájemná souhra umožňuje rezonanci v prostoru. Album má děj a nejde jen o to trápit posluchače extrémně pomalou muzikou. O jednouchý ale účinný obal se postaral Chris (Narcosis, Grind Artwork) a myslím že dokonale ladí s hudebním obsahem.

Temný odumřelý opar, noise hra zvuků, rytmů a smyček nás bude doprovázet až do konce světa (poslechu toho cd). Opravdu povedené album potěší fandy Relapse Records, Southern Lord nebo posluchače Boris, či SUNN O)). Nenechá chladné ani žádného uctívače temna a kozlů. Velice povedená práce! (S)

Epidemie Records
Gospel Of The Future

Iron Lung “life. iron lung. death.”

CD (Six Two Five)
Tak copak tu máme pane doktore? No sestři, tenhle červík bude asi hodně nemocný. Podíváme se mu na zoubek.
Je pár kapel co držej duch power violence při životě. Ale co to vlastně je power violence?! Infest, Crossed Out, No Comment, Neanderthal, Lack of Interest,.. Spazz, Despise You, Apathetic Youth,... ?!
Myslím, že škatulky všechno poserou. A navíc tady jsme asi trošku jinde. Prostě, máte to rádi rychle a od srdíčka, a ještě k tomu někde ve sklepě na West Coast-u? Ne, nelekej se, pánové Jensen Ward s Jonem Kortlandem v tom ale mají asi jasno. 2 maniaci který toho za sebou mají už hodně. Mr. Ward buší i v Artimus Pyle (ale kdo tohle neví?!) a řekl bych že jmenovec Bill Ward ze starejch Sabbatů by z něj měl určitě radost. Radost z jejich muziky má určitě i démon Max Ward, vždyť na 625 rec. většina jejich věcí vyšla. Jo, je to poslední dobou celkem omílaný, ale kolik lidí bude ještě ve věku daleko nad třicet hrát v kapele která zní takhle? A ještě k tomu jen ve dvou lidech dělat takovouhle neplechu. Iron Lung je asi zbytečný nějak víc představovat. Na tomhle CD jsou songy z Demonstrations in pressure and volume 7“, split singlů s Branoil (super sludge) a Teen Cthulhu. Texty samozřejmě nemocniční prostředí, popis nástrojů, přístojů. Názvy songů jako Diagnosis, One cure for two diseases, Positive pressure breathing attachment, Storage Unit atd. mluví sami za sebe, ale všechno opravdu spíš buď jako popis jednotlivých přístrojů nebo vliv různých preparátů, zařízení na člověka. Ovšem jestli to máš rád nebo ráda detailněji, tak asi bude lepší vychytat si letní reunion Carcass. Iron Lung mají teď čerstvě venku novou velkou desku s perfektním názvem Sexless/ No sex, doufám že se mi dostane do rukou a doteď lituju že jsem si nechal ujít jejich koncert na Vrahu. Podruhý bych takovou chybu vážně už asi neudělal! life. iron lung. death. (O)

Mr.Cpt Chaos

625 Thrash
Iron Lung

Ucházím „Edice 15 – Separace průtokových poznatků“

CD (Papagájův Hlasatel Records)

Ucházím je kapela z jihu Čech a na punk/hardcore scéně se pohybuje nějakých 15 let. „Edice 15 – Separace průtokových poznatků“ je v pořadím pátým řadovým albem. Po letech míjení se ke mně dostala předchozím albem „Geprűft vole“ a smetly mě hned několika podstatnými věcmi - autentickým a syrovým podáním - pro punk tolik důležitým, skvělými texty, silnou nadžánrovou barvitostí a co nejvíc - jsou sami sebou a nebojí se experimentovat. Myslím, že v Čechách není jiná kapela, co takhle hraje. Neváhá se pustit do hrubé punkové neomalenosti, ani do techničtějších hardcorových poloh a nezapřou ani své undergroundové kořeny. Komplikované, přesto zní jako celek a parádně drží pohromadě. Líbilo se mi to již na „Geprűft vole“ a v tom je pro mě vlastně i síla Ucházím. „Edice 15 – Separace průtokových poznatků“ má mnoho tváří a působí jako divadelní drama složené z mnoha dějstvích. Hrubý zvuk nahrávky a nápady naprané přímo do našich ksichtů jako míč na branku působí naprosto svěžím neprokalkulovaným dojmem, stejně jako melodické pasáže. Fakt to žeru! Stylová barvitost a instrumentální podání mě neustále udržuje v pozoru. Je tady nápadů, že spousta kapel by z toho mohla čerpat po celou svou kariéru. Moc se mi líbí zvuk nástrojů a celkově i alba. Je syrový, čitelný s patinou minulých časů – parádní. Vynikající jsou i zpěvy, jejichž hrubá řvaná poloha je proložená místy až poetickým odříkáváním. Tohle drnká na moje struny někde uvnitř a fakt si cením až undergroundového ztvárnění pocitů nejistoty a vlastního tápání, které si pamatuji třeba od Psích vojáků nebo Už jsme doma. Deska má svoje silné momenty i chvilky, kdy máme čas odpočinout. Slabá místa tady hledám jen těžko. Za vrchol alba považuji „Běžci“ s užasnou melodickou kytarovou linkou doplněnou o vynikající bicí, nasekaný zpěv, který píseň tlačí jako o život a v nejlepším skočí do klidného básnického přednesu. Skvělé! Žeru začátek „Chvilky nostalgie“, který na mě působí až Joy Division dojmem. „Děti větru“ - skladba o zrůdách někde v hluboko v nás je dalším vrcholem se skvělým textem a parádní melodickou linkou. Ucházím nic nekážou, neříkají, co je správné nebo špatné, přesto to podvědomě poznáváme. Ukazují. A můžeme se v tom nacházet … těch míst v hledání je v jejich textech i hudbě spousta! Tohle je hardcore punk i punk hardcore dohromady … (S)

PS: neboli poznámka pod čarou … pokud by jste na plakátech viděli kapelu Retroprotest, určitě neváhejte a vyražte! Je to povedený punk revival a najdete tam dva členy Ucházím (Páju, též Gride a Bodzu)

12 skladeb, 31:48

Ucházím
Ucházím rozhovor
Ucházím bandzone

Martin & La Talpoj “Pli Ol Nenio“

CD (Vinilkosmo)

Švédští Jetpilot byli nejen čtyři sympatičtí chlapíci, ale také čtyři samostatné hudební individuality. Oficiálně se nerozpadli, ale během času jednotliví členové přešli do vlastních projektů. Jedním z nich byl Martin Wiese. Na svém sólovém debutu pojmenovaném “Pli Ol Nenio“ nás zavede do klidných zákoutí indie-rockové muziky, kde atmosféru bude tvořit jen on se svou španělkou. V některých skladbách ho podpoří doprovodní hudebníci (La Talpoj), kteří dodávají celku další rozměr a pestrost. Martin se prezentuje dvanácti příjemnými, skvěle napsanými skladbami. I přes svou rozvážnost mají dynamiku a poslech příjemně „odsejpá“. Ve svižnějších pasážích cítím podobnost se výše jmenovanými Jetpilot (v doprovodné kapele najdeme všechny členy). Album je zajímavé svou rozmanitostí a hlavně - jazykově originální. Texty jsou napsané i nazpívané esperantem, tedy jazykem který nepatří žádnému národu. Nikdy jsem ho v hudbě neslyšel a musím říct, že jsem mile překvapen. Rozhodně příjemné první setkání. Bonusem je jeden DJ remix Martinovy skladby a dvě videa, které jsou mixem rozhovorů, živých vystoupení a ukázek z nahrávání. Pokud máte rádi švédskou „emo“ scénu a rádi zkoušíte nepříliš známá jména, máte možná další tip! (S)

Martin Wiese

Agents Of Abhorrence „Earth.Water.Sun“

CD (625 Thrash)

… Země je planetou v pořadí třetí od Slunce a pátou největší ve Sluneční soustavě .... 71% zemského povrchu je pokryto vodou. Strohá fakta, která mi vyskočila, když jsem do google napsal „Země. Voda. Slunce.“. „Earth.Water.Sun“ to je také název alba Agents Of Abhorrence - kapely z australského Melbourne. Poprvé jsem je slyšel na společném singlu s Iron Lung. Dostali mně již tam, ale upřímně - opravdu nevím, jestli se při jejich hudbě cítím dobře nebo špatně. Jistý jsem si jen jedním – svým zvukem a strukturou skladeb mě zcela uchopí a připadám si jako Víťa Jakoubek z filmu „Vrať se do hrobu“, v momentě, kdy se točí na kolotoči a křičí „rychleji …, pomaleji …, mně se chce … „. Jedním slovem by se jejich hudba dala popsat jednoduše – brutal. Nepářou se s tím - „Earth.Water.Sun“ je 13 skladeb hudebního násilí! Přes svou nejistotu musím říct - miluju tenhle styl, jak živé koncerty, tak nahrávky. Od prvního do posledního tónu mi to vždycky zablokuje mozkový buňky a trápím se hlukem. K nahrávce, těžkotonážní zvukový výplach se rozjede ihned po první skladbě „Bob Dylan Still Isn´t Dead And I Think It Fuck“. Vtipný název, 26 vteřin ticha a noise zvuků. V ostatních 12-cti „mikro opusech“ je dohromady spojen grindcore, power violence a chaotičnost Converge. Každá skladba má spoustu zvratů, záseků, rozjezdů a to jen vyzdvihuje jejich rozmanitost a neuchopitelnost. „Earth.Water.Sun“ Vás na deset minut nechají na všechno zapomenout a budete věřit jen v ně! Nemáte jinou možnost! Tři členové jsou pro mě tři perly. Skvělou kytaru doplňují vynikající bicí a super řev. Střídavě na sebe každý nástroj strhuje pozornost a dohromady to šlape neuvěřitelně! Nemá naprosto žádný význam psát víc, s tímhle se každej musí poprat sám a já se nemohu dočkat jejich setu na Play Fast Or Don´t 2008. Mimochodem, nedávno odehráli i nějaké koncerty s U.S. zabijáky Insect Warfare na jejich australském turné. Howgh! (S)

(seženeš u Psychocontrol)

625
Agents Of Abhorrence