Hodně z vás ho mělo možnost vidět v Praze, když zpíval s Avail (označil bych je za legendární, ale mám pocit, že se tím slovem zbytečně plýtvá). Poté, co si Avail dali pauzu, se Tim Barry vydal ve šlépějích mnoha dalších, tak trochu stárnoucích punx, a začal svůj sólo projekt. Jeho domovským labelem se stal Suburban Home, kde mu začátkem roku 2010 vyšla i čtvrtá deska s názvem „28th & Stonewall.“ V dubnu 2012 Timovi vychází na Chunksaah Records nové album s názvem „40 Miler“ a Chunksaah v reedici převydali i jeho předchozí desky. Aktuálně je na spadnutí vydání živáku “Raising Hell and Living Cheap, Live In Richmond” 2LP.
Rozhovor je poměrně krátký, přesto se z něj o Timovi něco dozvíme. Původně vyšel ve fun-zinu How Can Limo Kid Kill Your Dreams, ten je vyprodaný a proto ho vypouštím i do sítě jedniček a nul.
Odpovídal: Tim Barry. Otázky/překlad: Černoch. Rozhovor vznikl po emailu během března 2010.
Řekni mi něco o svým životě. Kde žiješ a jak vypadá tvůj den? Kdesi jsem četl tvůj citát: „Pokud nežiješ bohatým životem mimo hudbu, nejspíš nebudeš psát dobrý songy“, takže mě docela zajímá, jak žiješ a kde bereš inspiraci pro svou hudbu.
Můj život je docela jednoduchej. Žiju v takové boudě za domem svýho kámoše, bez tekoucí vody a s velmi omezeným přístupem k elektřině. Protože pořád cestuju, tak mi připadá zbytečný platit spoustu peněz za nájem, takže jsem to osekal, jak se dalo. Teď hodně málo platím, ale taky hodně málo mám. Život je tak jednodušší. Čím míň máš, tím je někdy život míň komplikovanější. Teď k druhé části tvé otázky. Hodně inspirace k psaní hudby nacházím ve věcech, který vůbec s hudbou nesouvisí. Hodně čerpám z interakce s lidma, kteří nemají nic společného s hudbou – bezdomovci, učitelé, umělci, spisovatelé, kriminálníci a tak podobně. Mám štěstí, že se kolem mě pohybuje opravdu hodně těchto lidí a že jsem se naučil, jak s nima vycházet a jednat.
Mám rád tvoje texty. Mým nejoblíbenějším textem z nové desky je song Prosser’s Gabriel. Dřív jsem se hodně zajímal o otroctví v Karibiku a o jamajské otroky, kterým se podařilo otrokářům uprchnout, utéct do kopců a vyhlásit tam nezávislost. Moc toho ale nevím o otroctví v USA, takže ani Gabriel mi nic neříká.
To je přesně to, proč jsem tento song napsal. Dokonce ani hodně lidí tady ve Virginii o něm nic neví. Gabriel byl otrok, který v roce 1800 vedl v Richmondu neúspěšné povstání. Později byl spolu s dalšími otroky pověšen a nyní je pohřben přímo pod parkovištěm místní univerzity. Napsal jsem ten song, abych upozornil na tuto absurditu v naději, že jednou zde postavíme pomník na počest tohoto odvážného muže, který se pokusil získat svobodu.
Z předchozí desky mám asi nejradši South Hill. Pro ty, co ještě tvou desku neslyšeli, je tento text o vojákovi, který se nechal nalákat do Iráku, aby uživil svou rodinu. V Iráku poznal, co je to válka a co byla lež, když se ho snažili nalákat. Poukazuje taky na to, jak se manipuluje s veřejností a tvrdí se jim lži, viz věta: „Myslel jsem si, že dělám dobrou věc, ale není to tak, jak mi doma řekli“. Co tě vedlo k tomu napsat tento text? Je o tobě?
South Hill je o lidské ceně války. Není o mně, i když jsem to psal v první osobě. Čerpal jsem z rozhovorů s veterány z Iráku a z věcí, které jsem četl. Hodně jsem se o tyto věci zajímal. Celý je to o tom, jak se armáda snaží využívat chudé.
Proč je v současnosti tak populární folk mezi muzikanty, kteří dříve zpívali v punkových kapelách? Necháváš se inspirovat třeba Chuckem Raganem z Hot Water Music, Austinem Lucasem nebo Joshem Smallem?
Chuck, Austin a Josh jsou mý kámoši. Všichni jsou to hodně dobří přátelé, takže určitě u nich všech čerpám inspiraci. Poslouchám folk celý svůj život, vyrostl jsem na něm. Většinu inspirace nacházím u interpretů, které mě naučila poslouchat moje máma – Woody/Arlo Guthrie, Steve Earle, John Prine a můj oblíbený Townes Van Zandt.
Proč ale tolik lidí, co dřív zpívali v punkových kapelách, teď hraje sólově na akustickou kytaru? Myslíš, že to souvisí s věkem? Napadá mě třeba Kevin Seconds nebo právě Chuck Ragan. Všichni jste zpívali v kapelách a teď hrajete sólově.
Nevím, proč ostatní hrajou sólově, ale já to dělám, protože je to pro mě větší výzva než hrát s kapelou. Je celkem děsivé stát na pódiu sám jen s mikrofonem a kytarou. Jsem z toho vždycky nervózní, ale i vzrušený. Hodně mě to baví. Proto to dělám. Hrát s kapelou nic není.
Na webu jsem viděl fotku, kde sedíš ve vagónu nákladního vlaku a schováváš se před železničními pracovníky. Jsi jeden z těch, kteří procestovali Ameriku skrz naskrz z jednoho pobřeží na druhé na nákladním vlaku? Vždycky se mi tahle kultura líbila a při čtení Jacka Kerouaca a podobných jsem snil o tomto životě. Můj problém je, že tohle je spíš americká záležitost než evropská.
Vlaky sjíždím už od roku 1983. Dělám to spíš pro dobrodružství, na rozdíl od všech těch hobos za dob hospodářské krize, kteří to dělali z nutnosti. Dělám to, abych uniknul a byl víc svobodným. Mezi mladšíma punk děckama v USA se to stalo hodně populární. Dostalo se to do bodu, kdy jezdí tolik lidí, že jsou kontroly mnohem častější a je těžké nenechat se chytit. Jízda nákladními vlaky určitě JE americká záležitost, znám ale taky hodně lidí, kteří takhle procestovali i Evropu. Nejlepším důkazem je třeba zin Euro-Hobo. Zkus ho.
Díky za rozhovor. Nakonec mi ještě řekni, co teď nejraději posloucháš?
Nejvíc teď poslouchám Joshe Smalla, Townes Van Zandt, John Prine, Red Clay River, Liza Kate a tak různě. Díky moc za rozhovor!
Kontakt: http://www.timbarryrva.com
Žádné komentáře:
Okomentovat