úterý 3. března 2026
Rozhovor SLOWCHA
Rozhovor s Martinem nebo taky Slowchou, sympaťákem, kterého si možná budeš pamatovat z My Dead Cat. Jasně, měl jsem je rád a pomohl jsem vydat i jejich společný split singl s The Mood. Martin je již pár let punkový táta, ale muziku na hřebík nepověsil, najdeš ho za bicíma ve skvělých G.U.T.S.! Brzo jim vyjde debutová deska za spolupráce legendárního labelu 625 Thrashcore a Mighty Morphine Power Violence Records. Pokud rád jezdíš na koncerty do brněnského Kabinetu Múz, tak Martin je jedním majitelů. Rozhovor vyšel v tištěné podobě ve fun-zinu KILL YOUR DREAMS! č.13 v roce 2025.
(Otázky: Samuel. Fotky: archiv Slowcha. Odpovědi: Slowcha.)
Ahoj Martine, jsem moc rád, že máš chuť pustit se do rozhovoru. Jak by jsi se pro začátek představil a v jakých aktivitách máš aktuálně prsty? Zdarec Honzo, moc děkuju za zájem a za to, že jsi mi poskytuješ prostor na stránkách mého oblíbeného zinu . Co se týká mojí osoby, tak v poslední dekádě mě a věci, které se mi dějí asi nejvíc definuje to, že jsem 10 let ženatej a mám 7 letého syna. Co se týká aktivit, které se týkají věcí kolem hudby, tak jsem 8 let jedním ze spolumajitelů brněnského Kabinetu Múz a posledního půl roku mám na starosti i naše vydavatelství Kabinet Records. V současné době taky hraju na bicí v xGxUxTxSx a ješte v jednom prozatím bezejmenném projektu, který 3 roky neopustil prostor zkušebny. Taky se amatérsky věnuju sadařství, chovám s bratrancem na chalupě ovce, otužuju se, jezdím na snowboardu a bojuju se svýma závislostma.
Martine, radost je i na mé straně. Věřím, že se postupně dostaneme ke všem věcem, které jsi načrtnul v první odpovědi. Jak vnímáš hardcore punk v roce 2025? Je to pořád věc, která mě hodně baví a povedenej koncert mě pořád dokáže nabít pozitivní energií na několik dní. Většina hudby kterou poslouchám se dá stylově zařadit do škatulky hardcore punk, nebo z něj nějakým způsobem vychází a spoustu lidí, který mám rád a provází mě životem jsem poznal na hc punk koncertech v 90. letech. Pořád mám radši koncerty v malým klubu a jsem ochotnej jet na otočku i několik set kilometrů na koncert mojí oblíbené kapely, kterej odehraje v klubu pro pár stovek lidí. I když je fakt, že jsem v prosinci místo na Unbroken šel se synem a dětma z jeho třídy na koncert Bombarďáka, kterej byl u nás v Kabinetu a vlastně mi to přišlo vtipný a výstižný pro to, jakej směr nabral v posledních pár letech můj život. Předpokládám že i v roce 2025 se kolem hc punku budu motat, dělat koncerty, hrát koncerty, potkávat nový lidi, objevím nějakou novou oblíbenou kapelu.
Děláš množství věcí, začnu u muziky... jak jsi se k ní dostal? Jaký byla Tvoje první kapela a v jakých jsi zatím hrál? Hudbu jsem měl rád od malička. Pamatuju si, že jsem uměl na gramci pustit a otočit desku už od útlých let. Jedna z mých nejrannějších vzpomínek je, jak sedím na posteli v ložnici a poslouchám na gramci Bohdalku, jak čte Křemílka a Vochomůrku, naši mě volají k obědu a já nechci jít a pak, když to volání neustává, tak jdu a v záchvatu vzteku pěstičkou rozbiju skleněnou výplň dveří do kuchyně, která teda už byla naprasklá (takovou sílu jsem neměl), a vracím se zpět do ložnice, kde pokračuju v poslechu do té doby, než mě šokovaní rodiče neodtáhnou zpět do kuchyně ke krupičné kaši. Rodiče pak měli takovou klasickou socíkovskou sbírku desek, takže jsem pak už kromě Spejbla s Hurvajzem začal poslouchat i hudbu. První věci, na které si pamatuju, že jsem si pouštěl, byla deska Boney M a Pavel Bobek (měl jsem strašně rád písničku Drž se zpátky, chlapče můj, která na té desce byla a pokaždé jsem na ni čekal, až začne hrát). Pak jsem si ujel na Elánu (to jsem měl všechny desky a máma mě vzala ve 4. třídě na jejich koncert do Ronda, vzala mě jednou i na Gustava Broma, to bylo taky super), pak přišel Pražský výběr, což je kapela, kterou si rád poslechnu i dnes. Následně si naši ze Západního Německa dovezli low end audio věž Grundig a já jsem si v páté třídě celej rok šetřil kapesný a o prázdninách jsem si na dostizích ve Slušovicích, kde komunisti tak trochu tolerovali volnej obchod, koupil za 90 Kčs kazetu Sony HF 90, což byla vlastně po Emgetonce ta nejhorší kazeta a já na ni šetřil z toho kapesnýho 3,5 měsíce a můj skvělej o 5 let starší bratranec, kterej bydlel v Praze a byl v té době metalista, nahrál na tu drahocenou kazetu Helloween - Keeper of The Seven Keys I a II. Tu kazetu jsem pak poslouchal každej den celej rok a znal jsem to úplně nazpamět a zase šetřil prachy a za rok jsem si už koupil 3 kazety, ale to už si nepamatuju, co jsem si nahrál. Ale musela tam být Metallica - Master Of Puppets a Toy Dolls - Ten Years of Toys, protože to si pamatuju, že jsem hodně poslouchal. Pak se změnily poměry a k hudbě bylo pro mě jednodušší se dostat. Byl jsem metalista, nosil somradlo s nápisama metalovejch kapel, na který jsem si vyráběl šablony. Měl jsem tam nápisy Root, Slayer, Sepultura, Debustrol, Destruction, Iron Maiden, Metallica a V.A.R. Měl jsem mastný vlasy, který jsem si nechal narůst až po prdel a nosil jsem "lennonky", protože od druhý třídy blbě vidím. S těma brejlema to vůbec bylo na hovno, protože když jsem pak chodil na rockotéky a na koncerty Mňágy, tak se mi občas stalo, že mi při pogu vypadlo sklo a já ho pak musel hledat poloslepej na pivem politý zemi mezi vajglama, protože tehdy se ještě všude kouřilo. A tak jsem se nějak prokousával dál, objevil první desku The Cure, přestal bejt metloš a začal poslouchat The Doors, prošel si hippiesáckým obdobím a pak vyšla encyklopedie nezávislé světové hudby Rock proti proudu a já díky ní narazil na Pixies, Sonic Youth, Fugazi, Nomeansno, Ministry a spoustu dalších kapel. Pořád jsem skoro všechny prachy utrácel za kazety a v půjčovně CD, kde jsem si vždycky na víkend půjčoval 5 cédéček, protože to na víkend stálo stejně jako na jeden všední den. V 16 letech jsem si pak pořídil první bicí soupravu a začal hrát. To už jsem chodil i na Křenku na hc koncerty. Tehdy bylo v Brně dost straight edge kids a já chodil na koncerty s bratrama Požárovejma, kteří teda v té době patřili mezi ně, takže jsme chodili na koncerty se šťavnatou müsli tyčinkou, džusíkem Fruko a pár jabkama po kapsách. Já se začal víc zajímat o hard core punk a poslouchal jsem věci od Doom a Hiatus, přes Circle Jerks, Yuppicide, až po This Mortal Coil. Straight Edge jsem ale nebyl, protože jsem bohužel od čtrnácti kouřil a celkově jsem měl pak sklony k různým závislostem. Měl jsem v té době docela slušnej přehled o muzice, si myslím, a hodně jsem o ní i četl. Dodnes mám na chalupě těch zhruba 200 kazet, který jsem si v tom období nahrával, a rád některý věci poslouchám a prohrabávám se tím, protože ty nahrávky tím neustálým kopírováním získaly v některých případech fakt neopakovatelnej zvuk. První opravdická kapela, ve které jsem hrál, byli Pazi Snajper, kteří mě do kapely vzali hlavně proto, že jsem měl zkušebnu. S těma jsem poprvé koncertoval, byl poprvé ve studiu, vydal poprvé nahrávku a byl na turné v Německu, kde jsme museli krást po nocích naftu, abychom se dokázali vrátit, protože jsme za koncerty prostě nedostávali dost Deutsche Mark. To už jsem byl na vysoké, kde jsem se ve třeťáku stal spolumajitelem hudebního klubu Záhrada. To bylo skvělý období mýho života. Spoluzaložil jsem kapelu My Dead Cat, což byla pravděpodobně první brněnská emo kapela a nechal si narůst emo patku a odešel z Pazi Snajper, protože jsem měl najednou něco jako hudební ambice. V té době jsem začal sbírat hc punk desky a koupil si první gramec, protože jak jsem měl ten klub, tak jsem najednou občas měl i prachy. V My Dead Cat, ve kterých jsem hrál víc než deset let, jsem si díky Tobě Honzo splnil svůj velkej sen a vyšla první nahrávka na vinylu, na které jsem účinkoval. Pak jsme vydali ještě dvě desky a já ve zlým odešel. Hraní v My Dead Cat se prolínalo i s hraním v dalších kapelách, jako Zeměžluč, Resurgo a zaskakoval jsem občas i v Boy. Oženil jsem se, narodil se nám syn a já se na všechny kapely vykašlal, protože jsem na to neměl čas a hraní mě začalo tak trochu srát, protože jsem v tom přestal vidět cokoliv pozitivního. Bral jsem hodně drogy a potřeboval se z toho dostat, což mi ježdění na koncerty neumožňovalo, jelikož jsem to s tím měl spojený. Kdybych v tom pokračoval, tak bych pravděpodobně přišel o rodinu. Takže jsem se pak věnoval jiným věcem a hudba mě na nějakou dobu přestala úplně bavit i díky práci v klubu, ve které jsem totálně vyhořel. Po pár letech, kdy jsem nehrál a hudbu vlastně ani moc neposlouchal to přešlo a já si zajel do zkušebny Zeměžluči pro bicí, na který se tam prášilo odhaduju tak 6 let a začal zase hrát na Kraváku s Vagoshem z MacGyver, Achmedem z Nonconformist a Viktorem z My Dead Cat. Bohužel jsme se díky naší zaneprázdněnosti zatím nedokázali vymanit ze začarovanýho kruhu zkoušení a skládání, nemáme dost materiálu na koncert a motáme s v kruhu a bez názvu. Z této situace jsem pak byl vytržen Alešem Medunou, kterého znám dlouhá leta, a který mi řekl o tom, že by chtěl s jedním mladým kytaristou a skejťákem, kterýho potkal ve skejt parku a začal se s ním bavit kvůli tomu, že měl triko nějaký jeho oblíbený kapely (Agathocles?), jejíž název už si nepamatuju, založit hc kapelu, ve které by zpíval a jestli bych tam nechtěl bubnovat a já jsem si řekl, že by to mohlo bejt super a tak vznikli GxUxTxSx, kterážto kapela mi dokázala, že mě hraní baví a že si ho dokážu užít i s čistou hlavou a že zase rád trávím čas na dlouhých přejezdech v dodávce. Vlastně hraju pořád ten stejnej rytmus, kterej jsem se naučil s Pazi Snajper a kruh se tak nějak pomalu uzavírá.
Můj první koncert byl Olympic s mámou, někdy na základce, a začátek byl samozřejmě taky heavy metal - Iron Maiden. Můj vývoj postupoval řekl bych v podobných kolejích a můj hardcore punkovej start byli Telex a Boneless Ones. GxUxTxSx jsou rozhodně super kapela a já jsem Váš velkej fanda!!! Jak jsi se dostal k bicím, máš nějaké "hudební vzdělání"? Díky za kompliment, jsem rád, že nás máš rád. Na bicí jsem tak nějak chtěl hrát od dětství. Mlátil jsem vařečkama do hrnců, představoval si při poslouchání hudby, jak to ten bubeník vlastně hraje a máchal naprázdno rukama a nohama. Na opravdickej nástroj jsem začal jsem hrát ale poměrně pozdě. Až v 16ti letech. Ze začátku jsem se snažil hodně cvičit a hrál jsem hodně do hudby, kterou jsem si pouštěl do sluchátek za bicíma. Zkoušel jsem se učit podle NoMeansNo, ale to nešlo, protože na to potřebuješ techniku, kterou jsem neměl, nemám a nikdy mít nebudu. Tak jsem pak bubnoval do desek Chumbawumba, Beastie Boys, Hiatus a Yuppicide. Vzdělání nemám. Všechno jsem tak nějak odposlouchal a snažil se napodobit, takže když jsem pak přišel asi před třema rokama za jedním učitelem, tak mi řekl, že po skoro 30 letech hraní držím blbě paličky, tak jsem to pak zkoušel napravit, ale nešlo mi to. Je to se mnou těžký. Dodnes vlastně třeba neumím naladit pořádně bicí. Hodně sleduju na sítích různý bubenický návody a cvičení a ukládám si je do složek, že se to pak někdy zkusím naučit. Mám jich tam zatím několik set, ale ještě jsem podle nich cvičit nezačal.
Kdo je pro Tebe bubenický vzor? Máš nějaký? Další dotaz možná bude pro někoho otravný, ale zase pro bubeníky zajímavý. Na co hraješ a jak jsi za ty léta svoji sadu vypiloval? Když jsem byl ještě metloš, tak se o Igorovi Cavalerovi říkalo, že je tak rychlej, že dokáže udržet dolarovou minci bubenickýma paličkama střídavýma úderama na zdi, takže to jsem zkoušel těma vařečkama. Takže to byl můj první bubenickej idol. Ale dneska si myslím, že to je blbost a je to prostě neproveditelný. Na druhou stranu jsem se o tom bavil nedávno v Kabinetu s jedním Brazilcem a ten mi říkal, že to slyšel taky. Líbil se mi i Lars Ulrich, ale o tom teď všichni zase říkají, že hrát neumí a různě je zesměšňovanej na netu, ale já si to nemyslím. Podle mě byl fakt dobrej. Nevím jak je to teď. Od černýho alba Metallicu neposlouchám, poněvadž ta deska už mě nebavila. No a pak jsem miloval Johna Wrighta z NoMeansNo. Toho jsem viděl párkrát hrát a pokaždé to pro mě byl obrovskej zážitek, kterej ale zase měl vedlejší efekt, že jsem měl chuť se na bicí vysrat, protože jsem věděl, že takhle dobrej nikdy nebudu. Pak ještě Brendan Canty z Fugazi a Marky Ramone, kterýho jsem docenil vlastně až díky NoMeansNo. Hraju teď buďto na Medunovy bicí a nebo na moje DW Collectors, což jsou bicí totálně kvalitativně převyšující moji hráčskou úroveň. Koupil jsem je od legendárního bubeníka Titanicu a Moravanky Petra Kudibala, kterej měl obchodní zastoupení DW a byl u nahrávání jedné desky My Dead Cat a říkal nám, že prej mu připomínáme The Beatles, což podle mě byla jeho obchodní taktika, jak mi nafouknout hlavu a ty bicí mi prodat. Nepotřeboval jsem je, neměl jsem na ně love a musel jsem se poprvé v životě zadlužit v bance a vzít si spotřebitelskej úvěr. Ale je fakt, že v té době jsem asi hrál nejlíp a dál už jsem se neposunul. Je to moje čtvrtá sestava, kdy ty první dvě byly strašný a třetí průměrná. Moje první bicí byly kovový, vyrobený po domácku z velkých plechovek a barelů, osázený mechanikou Amati. Byla to obrovská sestava se 6ti přechodama. Naši mi je tehdy koupili k narozeninám. Vyráběl si to nějakej kutil z Mokrý Hory a prodával to v roce 1994 přes inzerát v Inzert Expresu za 5 tisíc včetně hajtky a tří činelů (2 crashe Amati a ride Trowa). Ten ride měl strašně hezkej cinkavej zvuk a používal jsem ho z celé té sestavy nejdýl. Pak si ho půjčil Koubič, kterej byl v té době proslulej tím, že hrál nejtenčíma paličkama na trhu, pod jejichž mocnými údery pak praskaly i ty nejtlustší činely a rozsekal ho na sračku za 2 zkoušky More Bad News.
Pěkná bubenická cesta. Kdyby byl hardcore punk jen dobrá muzika, tak už jen to by bylo myslím super! Vem si kolik lidí se díky tomu začalo hrát od nuly na nějaký nástroj, založilo kapelu, naučilo se anglicky... Je pro Tebe nějak důležité, aby byl hardcore punk "politický"? Jak se díváš na politiku? Hardcore byl vždycky hudba s politickým přesahem, na čemž se podle mě většina lidí, co se kolem něj aktivně motá shodne. Takže hardcore punk, tak jak ho vnímám já, musí být politickej, což ovšem neznamená, že musí mít politický texty. Jako jedny z nejdůležitějších aspektů hc punk politiky, když jsem se začal o hc punk zajímat jsem vnímal antifašismus, antirasismus, práva menšin a diy etiku. Politika všeobecně ale lidi vždy jen rozdělovala. V poslední době to podle mě nabralo extrémní a nezdravej směr, kdy se pořád vytváří a dokreslují další a další dělící linie, lidi přestávají být schopní se spolu bavit a víc než na tom společným se čím dál víc staví na tom rozdělujícím. Vždycky jsem měl rád text Zeměžluče Stačí jenom chtít, kterej je nadčasovej a podle mě čím dál tím víc aktuální. Jsem člověk, kterej rád diskutuje a nemá problém se bavit s lidma, kteří mají úplně jiné politické přesvědčení. S postupem času už nejsem bytostně přesvědčenej o tom, že mám ve všem pravdu a snažím se na věci dívat z různých úhlů. Děsím se davových psychóz a honů na čarodejnice a bohužel mám dojem, že se celá společnost radikalizuje. Co se týká politiky v současném hardcore punku, tak vlastně s údivem sleduju, co všechno a hlavně jak se někdy věci řeší. Vidím, jak jsou virtuálně očerňováni a napadáni lidi, se kterýma se léta znám a dlouhodobě spolupracuju. Někdy mám pocit, že se aktivismus smrskává na politické proklamace na sociálních sítích, kdy je důležitější to, jak se kdo prezentuje a kolik dostane lajků, než to jak se ve skutečnosti chová a že k tomu, abych názorové oponenty přesvědčil o své pravdě, je vlastně v pohodě použít i lež. Vždycky jsem se snažil řídit heslem před nikým se neponižuj a nad nikoho se nepovyšuj a moje současná politika se soustředí na moje blízké okolí, kdy se snažím dělat věci tak, aby nebyly v rozporu s tím, v co věřím.
Sbíráš desky, kupuješ si je? Je pro Tebe důležitý, aby kapely ve kterých hraješ vycházeli na vinylu? Desky sbírám, ale nejsem žádnej lovec prvních pressů. Před Vánocema jsem přesunoval svou sbírku na jiný místo v bytě a řekl jsem si, že se spousty desek budu muset zbavit, jelikož je neposlouchám a je zbytečný, abych je měl. Zjistil jsem i takovou trapnou věc, že mám některý desky i dvakrát a některý jsem ani nerozbalil. O mém vztahu k vinylu vypovídá asi hlavně to, že náš label na jiných nosičích vydává jen výjimečně a aby kapely, ve kterých hraju vydávaly na vinylu je pro mě důležitý. Vinyl je pro mě takovej chrám, do kterýho tu hudbu můžeš uzavřít. Ostatní formáty toho kouzla pro mě mají míň a nebo vůbec žádnej.
Osobně si myslím, že vydávat má smysl již jen na vinylu nebo elektronicky. Chápu Tě, žena mi říká, na co si to stále kupuješ? Otázka na odlehčenou, kdysi jsem měl rád knížku (i film) Všechny moje lásky, byl o sběrateli desek... podle jakého klíče řadíš své desky? Hehe, tak to máme doma stejný. Ten film neznám, zkusím to někde najít a mrknu na to. Já desky řadím normálně podle abecedy a zvlášť mám kompilace,soundtracky, deseti a sedmipalce. Vím, že to někdo třeba řadí podle labelů a nebo stylů, ale to mi přijde složitý. Jak je řadíš Ty?
Kdysi jsem měl systém, že jsem si desky řadil po sobě, jak jsem si je pořídil. Dával jsem si k tomu letáčky a když jsem chtěl nějakou najít, musel jsem si vzpomenout, kdy jsem si ji kupoval. Jak jsem se přestěhoval, dostal tento systém smrtelnou ránu. Teď v tom mám bordel a nejspíš desky seřadím nudně podle abecedy. Ale nevím, kdy se k tomu dostanu. Jakých by bylo 5 Tvých nejoblíbenějších desek, který Ti mají dát do hrobu? Tak to čumím. O způsobu řazení podle data pořízení jsem ještě neslyšel. Abeceda nuda je, má však cenné údaje, takže doporučuju. Pokud těch desek má člověk hodně, tak to podle mě ani jinak nejde a stejně se tam ta abeceda musí vyskytnout, pokud nechceš trávit hodinu hledáním určité desky, kterou si chceš zrovna pustit. Každopádně tahle otázka na top 5 mi zatím dala nejvíc zabrat, co se týká přemýšlení a navíc si nejsem moc jistej odpovědí. Po dlouhém zvažování teda: NoMeansNo - The Worldhood of the World (As Such) Fugazi - The Argument Ramones - The Anthology Psí vojáci - Leitmotiv The Black Heart Procession - Two A poprosím budoucí pozůstalé kdyžtak na hrob a ne do hrobu.
Jak se Ty díváš na současný "vinyl revival"? Jestli se to tak dá označit... Nejdřív mě to sralo, protože když jsem je začínal sbírat, tak to bylo takový spiklenecký a pro většinu lidí divný, že vinyly někdo kupuje. Pak jsem se s tím smířil a teď už si myslím, že to začíná zase pomalu odpadat. Čekací doby v lisovnách jsou zpátky na 3 týdnech, ale důsledkem toho hype je akorát to, že se cena desek zvedla na trojnásobek toho, co stávaly, když jsem je začal kupovat na koncertech a od Míry Pátýho. To navýšení ceny určitě není jen díky inflaci a růstu cen energií.
Ceny rostou všude, dobré na tom je, že si člověk může říct, opravdu to za ty prachy potřebuju? Kapela, práce, rodina... jak odpočíváš? Kdy se k Tobě dostaví bájný klid? (Mně třeba když slyším přehazovačku na kole:)) Mně se bájný klid většinou dostaví, když dělám nějakou manuální práci na chalupě. V podstatě mi stačí vypadnout z Brna, dojet na chalupu, zatopit v kamnech, postavit vodu na čaj a čučet z okna na potok za chalupou, na sad a na ovce. Jelikož v Brně jsem v podstatě taková kancelářská krysa a většinu času v trávím prací u počítače, tak je pro mě obrovskej relax vzít na dědině pilu a jít dělat pořádek do lesa nebo jít okopávat a pečovat o stromy, které máme za chalupou a takový obyčejný věci mě naplňujou a uklidňujou. Taky mě hodně baví pálit haluze a dělat pořádnej oheň. U toho pak sedím a jen čumím do plamenů a většinou si k tomu otevřu i pivo. Vyhledávám v poslední době rád ticho. Mám pocit, jako by tak nějak z mýho života skoro vymizelo a uvědomuju si, že se mi po něm vlastně stýská.
Naprosto chápu o čem mluvíš! Relax mám v podobném režimu jako to máš Ty. Vrátím se ale k muzice a věcem kolem. Kapely, koncerty... co Ti to všechno dalo a co Ti to vzalo? Přemýšlel jsi o tom někdy? Přemýšlel jsem o tom v dobách různých krizí, který za ty dlouhý roky nutně nastaly a je asi na místě podotknout, že jsem lehce zazářil a těžce vyhořel v obou oblastech pořádání i hraní koncertů. První koncert jsem odehrál zhruba před 30 lety s Pazi Snajper a pořádání DIY koncertů jsem se začal naplno věnovat s Jirzou pod hlavičkou The Shullins před 13 lety. Předtím jsem pár koncertů organizoval taky, ale ty největší špeky přišly až se šulínama. Měl jsem takovou metu odehrát 50 koncertů za rok, což se mi pak i podařilo a chtěl jsem organizovat co nejvíc koncertů, co to půjde, což se mi pak podařilo taky a nakonec to vyústilo k mé životní etapě spojené s Kabinetem. Řídil jsem se tím, že pokud chci hrát koncerty, tak cesta k tomu vede nejen tím, že hraješ v nějaké kapele, ale že i koncerty organizuješ a snažíš se to dělat co nejlíp to dokážeš, protože jedině tak to má smysl dělat. Pokud to tak neděláš, tak podle mě nemáš dostatečnou úctu k lidem, kteří se kolem toho motají ať už jako muzikanti anebo fanoušci. Je to klišé, ale poznal jsem díky pořádání a hraní koncertů spoustu skvělých i šílených lidí, zažil kopu srandy i stresu, získal spoustu zkušeností a pár dobrých přátel, taky přišel o iluze a pár dobrých přátel. Naučil jsem se improvizovat, získal větší sebevědomí, získal spoustu kontaktů a taky ztratil ambice a kupodivu až v okamžiku, kdy jsem je naprosto ztratil, tak se začaly naplňovat určité věci, které jsem si vysnil. Zmínili jsme desky, vinyly, sbírání, vydávání s kapelou. Jsi součástí Kabinet Records, pověděl by jsi o Vás něco? Jak fungujete, podle čeho si kapely vybíráte nebo máte třeba nějakou hlubší filozofii? Label jsem chtěl mít od chvíle, co jsem začal kupovat desky a když jsem vstupoval jako spolumajitel do Kabinetu Múz, tak jsem měl takovou vizi, že součástí klubu bude zároveň i obchod s deskama. Začali jsme skromně a měli vlastně nejdřív jen takový malý distro v jedné krabici, do kterého jsem kupoval desky od kapel, které u nás hráli. Tu krabici jsme vytahovali na koncerty a byla normálně u vstupu a desky stály kolem 250 Kč. Skoro nic se z těch desek dodneška neprodalo. Pak jsem začal uvažovat o tom, že to rozšíříme a oslovil Míru Pátýho, kterého jsem vždycky obdivoval, jestli by nechtěl mít v Kabinetu pobočku. V té době byl spolumajitelem Day After Records i Martin Kozumplík, se kterým jsem se už v té době pár let znal. Ten deal se nakonec domlouval v Praze v nějaké hospodě u piva. Pamatuju si, jak jsme stáli s Martinem Kozumplíkem před tou putykou a u cigarety se bavili, jak se nám oběma v kulturním "byznysu" vede. V jednu chvíli si Martin povzdechl, že měl vždycky sen mít hudební klub a na to konto jsem si já posteskl, že já zase vydavatelství. Pak jsme se delší dobu neviděli, až do doby, kdy jsem už byl ohledně Kabinetu tak zoufalej, že jsem uvažoval, že to ukončím. Klub byl celou dobu, co jsem ho provozoval s Tomínem Kelarem ve ztrátě a já už si nemohl dovolit do něj cpát další peníze. Celou dobu jsem se ho snažil dostat na "zlatou nulu", ale prostě se nám to nepodařilo. Pak jsem potkal Martina, kterej se mě ptal, jak se daří Kabinetu. Já si posteskl, že to je blbý a on na to, že pokud bychom hledali společníka, tak že by do toho s náma rád šel. No a na základě naší spolupráce potom přišlo i na založení labelu Kabinet Records, jehož původní idea byla podpora lokálních brněnských kapel z čehož téměř okamžitě sešlo, protože jsme brzy vydali desku Fvck_Kvlt, Ctiba a Františka Skálu, kteří nám ten původní záměr rozjebali na molekule. Takže jsme to pak upravili a vlastně to hlavní kritérium je to, aby se nám nahrávka všem, co do toho teď máme co mluvit (Martin Kozumplík, Jirza a já), líbila. Ale to je vlastně u malýho labelu přirozená věc. Ovšem někdy i uděláme výjimku a pokud někdo z nás chce opravdu hodně vydat desku, která se ostatním třeba ne až tak líbí, tak to občas uděláme taky. Nijak se stylově neomezujeme. Takže žádná hluboká filozofie za tím vlastně ani není. Měli bychom z toho mít především radost. Podařilo se nám vydat i pár desek ověnčených různýma cenama, takže to asi neděláme úplně blbě. Ta radost se v té hromadě administrativy, která je s tím spojená, někdy ovšem trošku vytrácí a taky člověk občas narazí na věci na lidské úrovni, které z vydávání desek a organizace labelu udělají dočasně doslova utrpení. Teď to ovšem vypadá, že ta radost zase převládne a krize, kterou jsme řešili od léta 2024 je za náma, aneb jak někdo chytrej řekl: "Peklo jsou ti druzí". Zatímco odpovídám v kanclu na tuhle otázku, tak tu Jirza, kterej sedí naproti, řekl takový moudro, že lidi, kteří do toho neviděj, si představujou práci pro malej nezávislej label jako nekonečnou párty s umělcema, chození na koncerty a poslouchání muziky, ale ve skutečnosti, pokud to chceš dělat poctivě a udržet to pod kontrolou, tak je to jedna velká excelová tabulka. Takže se asi přejmenujem na Kabinet Excel Records.
Kabinet Records je součástí Kabinetu Múz, prostoru, který má svoji atmosféru. Rád k Vám jezdím na koncerty. Co bys Ty řekl o Kabinetu Múz? Myslím, že na to, uřídit takový kolos v centru města Brna nebude asi stačit jen zmíněná excelovská tabulka, že? To je fakt, na Kabinet už potřebuješ těch tabulek mít několik. Je to pro mě vlastně dobrovolnická práce a koníček v jednom. Pracuje tu spousta lidí, kteří potřebujou na konci měsíce výplatu, platíš vysokej nájem a další fixní náklady, takže to musíš mít pod kontrolou a vybírat si lidi, na který je spoleh a kteří jsou schopní, samostatní a dokážou improvizovat. V tomhle ohledu jsou super muzikanti a lidi, co se motali (motají) kolem diy koncertů a pokud je ten člověk ještě třeba straight edge, tak máš místo zaměstnance Boha. Je to hodně komplexní věc, kde musí fungovat člověk na každé pozici. Pokud takové lidi máš, tak je to největší výhra. Díky tomu, že Martin Kozumplík a ani já na klubu nejsme existenčně závislí, tak si to můžeme dovolit řídit trošku jinak, než je asi standard. Jsem teď v Kabinetu obklopenej lidma, kterým věřím, mám je rád, je s nima sranda a vlastně se vždycky těším na to, až dojdu do kanclu a Jirza hodí nějakej fórek. Někdy je to samozřejmě ubíjející, protože každá věc má nějaký vývoj a byly i doby, kdy jsem do vlastního klubu chodil nerad a taky jsem díky němu přišel o pár lidí, který jsem považoval za hodně blízké, ba nejlepší přítele. Ono to klubové prostředí celkově je vlastně hodně plný ega, je v něm málo peněz, hodně drog a dojezdů a taky ostrých loktů. Neříkám, že všichni lidi, co se v tom pohybujou jsou takoví, není jich ani většina, ale je jich dost a tohle se v Kabinetu snažíme nepodporovat, protože, když už člověk věnuje spoustu času a peněz něčemu, co ho baví, tak se chce vyhnout lidem, na který není spoleh a jsou svým způsobem toxičtí. Já se třeba v jednu dobu musel i na čas z Kabinetu stáhnout, protože jsem vyhořel a měl problémy s nadměrným užíváním návykových látek. Tehdy mě zachránilo to, že jsem mohl trávit čas na chalupě a dát si zpátky do života řád, kterej jsem si díky životnímu stylu v non stop Kabinet party těžce rozjebal. Bylo hodně těžký se pak třeba vrátit zpátky, protože mě nic nebavilo a dodnes s tím někdy tak trochu bojuju. Je už máloco, co mě překvapí a na koncerty chodím spíš výjimečně. Čas od času už zase zabookuju nějaký koncerty a na těch se snažím být vždycky. Už ale nejsem ten hostitel s plnýma kapsama drog, kterej s kapelama chlastá jak o život až do druhýho dne, ale jdu po koncertě domů. Asi už se mnou není taková sranda, ale sám se cítím mnohem líp. Mám velkou radost z toho, že se nám podařilo vytvořit svým způsobem unikátní prostředí, kam se lidi a kapely rádi vrací. A Tobě děkuju, že k nám rád jezdíš. Vždycky Tě rád vidím.
Martine, myslím, že v nejlepším je třeba přestat. Díky za rozhovor a moc se těším na novou desku GxUxTxSx, na co se můžeme těšit? Jo, máš i prostor na cokoliv, co se do rozhovoru nevešlo... Honzo, moc děkuju za to, že jsi měl se mnou takovou trpělivost a za Tvůj zájem. Já vím, že to se mnou nebylo jednoduchý a trvalo to dlouho. Nová deska G.U.T.S. už je v lisovně a vyjít by měla 25.6. v kooperaci 625 Thrashcore a Mighty Morphine Power Violence Records. Vidíme se v Kabinetu třeba na koncertě Unwound, což je teda pro mě osobně asi nejlepší booking, kterej se nám povedl.
slowcha@email.cz
KABINETMUZ.CZ GUTSHARDCORE.BANDCAMP.COM
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)












