kolektiv autorů: Roman Laris, Monika Chilmon, Marian Magdolen, Sheep, Patrycja Gagan, Jan Urant
(KNIHA)
Mám radost z každé neočekávané pošty. Po dlouhém pracovním dni otevírám balíček od slovenského bráchy Ujka Romana Lariše aka xJesusex a jsem víc než mile překvapený. Jednou z Romanových zálib je sledování hardcore/punk koncertů a dění kolem nich zorným úhlem hledáčku svého fotoaparátu. Není to zase tak dávno, kdy vyšla jeho první knížka poskládaná z koncertních fotek. Jmenovala se „Černé Ovce“ a již v době jejího vydání mi Roman naznačil, že se pracuje na pokračování. To na sebe nedalo dlouho čekat a jak už to tak bývá, další část nasazuje laťku i o velký kus výš. Oproti debutu se sešlo šest nadšených D.I.Y. fotografů a své práce propojili v knížce pojmenované „[un]titled“. Dílko je již klasická vázaná knížka. Voní tiskařskou barvou a od okamžiku, co jsem ji vyndal z obálky, se na ní se zalíbením koukám. Obálka i celkové ztvárnění je jednoduché, decentní, čisté – prostě krásná grafická práce. Stejně precizní zpracování proběhlo i po knihařské stránce – tvrdá vazba, pěkný tisk, matný křídový papír. Opravdu moc pěkné. Podobně je udělaná třeba foto kniha o Fugazi.
Forma však nezvítězila nezvítězila nad obsahem a díky dvanácti očím působí kniha různorodým i osobním dojmem zároveň. Jak ji představil Ujo Jesus? Takhle: „Jako projekt šesti DIY fotografů, které spojila scéna a láska k fotografii. Každej z nás je jinej a různé máme i styly focení. Jsme z Čech, Slovenska, Anglie a Polska. Vyšlo jen 500 kopií a vydání jsme zaplatili my sami, bez sponzorů a vydavatelstvích.“
K hardcore punku mám osobní vztah a když se podívám na fotografie v [un]titled, cítím z nich přesně tu energii a osobitost, jakou mám rád. Možná právě v tom je podle mě jejich síla. Zachycují množství mosh-ujících „kids“, skupin na podiu nebo v zákulisí během různých koncertů po Evropě. Všechny lidi na nich spojuje jedna věc - ovlivnil je „hardcore/punk“. Myslím si, že ať ve „scéně“ zůstaneš nebo překročíš její hranice, stejně v Tobě zůstane kus toho mladého nadšence, který třeba je na některé z fotek v [un]titled. Postupně si ale s věkem uvědomuju, že změna není jen o jiném osobním pohledu na věc za poslechu Battery, Youth Of Today… Již vůbec to není jen o řádění v pitu. Je to složitější - pokud se tedy začneš prát s okolním světem. Vlastně se nemusíš ani moc prát, stačí když se s ním budeš snažit vyjít. Většina fotek má zaznamenávat nadšení a lidé na nich mají v očích žár. Působí to na mě jako nabíječka na baterky.
Roman Laris - u nás je známý jako spolutvůrce „How Can Limo Kid Kill Your Dreams?“ a pár lidí určitě vidělo i jeho koncertní fotky. Většina jeho záběrů zachycuje kapely i publikum nestárnoucím způsobem. Prostor v [un]titled nemá zdaleka tak velký, jako měl ve své prvotině „Černé Ovce“, a snad i proto vybral několik nejpovedenějších záběrů z londýnských klubů. Nadšení a energie ze všech fotek přímo tryská. Romanovi se moc pěkně daří zachytit výraz a náladu okamžiku. Ze známějších kapel jsou tady záběry The Blackout Argument, Verse, As Friends Rust. Z těch osobnějších je patrně nejlepší fotka mladé mosherky s natlučeným nosem, přesto s naprosto šťastným výrazem v tváři.
Monika Chilmon - pochází z Polska a její část knihy je spojená s kapelou The Black Tapes. Jak sama píše, doprovázela je od počátků až do rozpadu. Skupinu zachycuje jako celek, ale soustředí se i na její jednotlivé členy a jejich individualitu. Pěkně tím zobrazuje myšlenku, že každá kapela je složená z osobností a jejich spojením vznikne různorodý organismus, živený částí každého z nich. Opět se zde kombinují koncertní fotky se záběry ve studiu i portrétním záběrem jednoho člena The Black Tapes. Kapelu zaznamenávají v letech 2008–2009.
Marian Magdolen je z celé knížky nejživočišnější. Nevyzdvihuje ani tak jednotlivce, ale zaměřuje se na celek – na moshující kotel. Lidská těla jsou v něm propojena v celistvou hmotu, která se pohybuje v rytmech tónů vystupující kapely. Mosh Or Die, Xka a neutuchající žár.
Sheep - chlapík z Anglie. Jeho fotky jsou hodně podobné těm Mariany Magdoleny. Moshující kids. V případě Sheepa ale s větším prostorem pro detail a jednotlivé osobnosti. Perfektně zachycuje výrazy ve tváří, od těch nadšených až po ty bezvýchodné. Dojde i na lidi v letu (pak že neumíme lítat) a portrétní záběry. Na těch jsou mosheři s monokly, natlučeným obličejem, zlomenýma nohama z pitu – výrazy mají přesto spokojený.
Patrycja Gagan – polská fotografka, která svou část nazvala „Tribute to Sunrise, 1995-2006“. Povedený fotky polské skupiny Sunrise. Fotky jsou promíchané a je vidět, že ke kapele měla hodně blízko a ukazuje nám je svým osobním úhlem pohledu.
Jan Urant je zástupcem z Čech a knihu uzavírá. Jeho fotky vidím prvně a rozhodně jsou povedené - většinou koncertní - a pěkně se mu daří zachycovat ty podstatné okamžiky.
Vlastně ani moc nezáleží na jménech zobrazovaných kapel, na stylech, na tvářích lidí – všechno se recykluje – důležitý je pro mě zaznamenaný okamžik, energie, vztek a emoce. To se dědí z generace na generaci. „[un]titled“ to zachycuje moc pěkně. Rád v téhle novince listuju a nejspíš budu i v budoucnu. Napadá mě snad jediná připomínka, škoda že není u všech fotografií místo a datum pořízení. To je jen malé podotknutí z mé strany. Abych nezapomněl, knížku otevírá článek „Absence Od Separation“ od Johna McKaiga a závěr patří několikastránkovému psaní o „D.I.Y. fotografii jako vizuální reprezentaci hardcore hudební scény“ od Nadine Sölla - oboje v angličtině.
Pokud Tě informace o knížce zaujaly, kontaktuj některého z autorů – každý má svých 80 kusů. (S)
http://www.myspace.com/untitledhardcorebook
Roman Laris:
laris.roman@btinternet.com
Monika Chilmon:
x3kx@o2.pl
Marian Magdolen:
erinyescoming@gmail.com
Sheep:
xsheepx@gmail.com
Patrycja Gagan:
info@patrycjagagan.com
Jan Urant:
janurant@gmail.com
