Iron Lung “life. iron lung. death.”

CD (Six Two Five)
Tak copak tu máme pane doktore? No sestři, tenhle červík bude asi hodně nemocný. Podíváme se mu na zoubek.
Je pár kapel co držej duch power violence při životě. Ale co to vlastně je power violence?! Infest, Crossed Out, No Comment, Neanderthal, Lack of Interest,.. Spazz, Despise You, Apathetic Youth,... ?!
Myslím, že škatulky všechno poserou. A navíc tady jsme asi trošku jinde. Prostě, máte to rádi rychle a od srdíčka, a ještě k tomu někde ve sklepě na West Coast-u? Ne, nelekej se, pánové Jensen Ward s Jonem Kortlandem v tom ale mají asi jasno. 2 maniaci který toho za sebou mají už hodně. Mr. Ward buší i v Artimus Pyle (ale kdo tohle neví?!) a řekl bych že jmenovec Bill Ward ze starejch Sabbatů by z něj měl určitě radost. Radost z jejich muziky má určitě i démon Max Ward, vždyť na 625 rec. většina jejich věcí vyšla. Jo, je to poslední dobou celkem omílaný, ale kolik lidí bude ještě ve věku daleko nad třicet hrát v kapele která zní takhle? A ještě k tomu jen ve dvou lidech dělat takovouhle neplechu. Iron Lung je asi zbytečný nějak víc představovat. Na tomhle CD jsou songy z Demonstrations in pressure and volume 7“, split singlů s Branoil (super sludge) a Teen Cthulhu. Texty samozřejmě nemocniční prostředí, popis nástrojů, přístojů. Názvy songů jako Diagnosis, One cure for two diseases, Positive pressure breathing attachment, Storage Unit atd. mluví sami za sebe, ale všechno opravdu spíš buď jako popis jednotlivých přístrojů nebo vliv různých preparátů, zařízení na člověka. Ovšem jestli to máš rád nebo ráda detailněji, tak asi bude lepší vychytat si letní reunion Carcass. Iron Lung mají teď čerstvě venku novou velkou desku s perfektním názvem Sexless/ No sex, doufám že se mi dostane do rukou a doteď lituju že jsem si nechal ujít jejich koncert na Vrahu. Podruhý bych takovou chybu vážně už asi neudělal! life. iron lung. death. (O)

Mr.Cpt Chaos

625 Thrash
Iron Lung

Ucházím „Edice 15 – Separace průtokových poznatků“

CD (Papagájův Hlasatel Records)

Ucházím je kapela z jihu Čech a na punk/hardcore scéně se pohybuje nějakých 15 let. „Edice 15 – Separace průtokových poznatků“ je v pořadím pátým řadovým albem. Po letech míjení se ke mně dostala předchozím albem „Geprűft vole“ a smetly mě hned několika podstatnými věcmi - autentickým a syrovým podáním - pro punk tolik důležitým, skvělými texty, silnou nadžánrovou barvitostí a co nejvíc - jsou sami sebou a nebojí se experimentovat. Myslím, že v Čechách není jiná kapela, co takhle hraje. Neváhá se pustit do hrubé punkové neomalenosti, ani do techničtějších hardcorových poloh a nezapřou ani své undergroundové kořeny. Komplikované, přesto zní jako celek a parádně drží pohromadě. Líbilo se mi to již na „Geprűft vole“ a v tom je pro mě vlastně i síla Ucházím. „Edice 15 – Separace průtokových poznatků“ má mnoho tváří a působí jako divadelní drama složené z mnoha dějstvích. Hrubý zvuk nahrávky a nápady naprané přímo do našich ksichtů jako míč na branku působí naprosto svěžím neprokalkulovaným dojmem, stejně jako melodické pasáže. Fakt to žeru! Stylová barvitost a instrumentální podání mě neustále udržuje v pozoru. Je tady nápadů, že spousta kapel by z toho mohla čerpat po celou svou kariéru. Moc se mi líbí zvuk nástrojů a celkově i alba. Je syrový, čitelný s patinou minulých časů – parádní. Vynikající jsou i zpěvy, jejichž hrubá řvaná poloha je proložená místy až poetickým odříkáváním. Tohle drnká na moje struny někde uvnitř a fakt si cením až undergroundového ztvárnění pocitů nejistoty a vlastního tápání, které si pamatuji třeba od Psích vojáků nebo Už jsme doma. Deska má svoje silné momenty i chvilky, kdy máme čas odpočinout. Slabá místa tady hledám jen těžko. Za vrchol alba považuji „Běžci“ s užasnou melodickou kytarovou linkou doplněnou o vynikající bicí, nasekaný zpěv, který píseň tlačí jako o život a v nejlepším skočí do klidného básnického přednesu. Skvělé! Žeru začátek „Chvilky nostalgie“, který na mě působí až Joy Division dojmem. „Děti větru“ - skladba o zrůdách někde v hluboko v nás je dalším vrcholem se skvělým textem a parádní melodickou linkou. Ucházím nic nekážou, neříkají, co je správné nebo špatné, přesto to podvědomě poznáváme. Ukazují. A můžeme se v tom nacházet … těch míst v hledání je v jejich textech i hudbě spousta! Tohle je hardcore punk i punk hardcore dohromady … (S)

PS: neboli poznámka pod čarou … pokud by jste na plakátech viděli kapelu Retroprotest, určitě neváhejte a vyražte! Je to povedený punk revival a najdete tam dva členy Ucházím (Páju, též Gride a Bodzu)

12 skladeb, 31:48

Ucházím
Ucházím rozhovor
Ucházím bandzone

Martin & La Talpoj “Pli Ol Nenio“

CD (Vinilkosmo)

Švédští Jetpilot byli nejen čtyři sympatičtí chlapíci, ale také čtyři samostatné hudební individuality. Oficiálně se nerozpadli, ale během času jednotliví členové přešli do vlastních projektů. Jedním z nich byl Martin Wiese. Na svém sólovém debutu pojmenovaném “Pli Ol Nenio“ nás zavede do klidných zákoutí indie-rockové muziky, kde atmosféru bude tvořit jen on se svou španělkou. V některých skladbách ho podpoří doprovodní hudebníci (La Talpoj), kteří dodávají celku další rozměr a pestrost. Martin se prezentuje dvanácti příjemnými, skvěle napsanými skladbami. I přes svou rozvážnost mají dynamiku a poslech příjemně „odsejpá“. Ve svižnějších pasážích cítím podobnost se výše jmenovanými Jetpilot (v doprovodné kapele najdeme všechny členy). Album je zajímavé svou rozmanitostí a hlavně - jazykově originální. Texty jsou napsané i nazpívané esperantem, tedy jazykem který nepatří žádnému národu. Nikdy jsem ho v hudbě neslyšel a musím říct, že jsem mile překvapen. Rozhodně příjemné první setkání. Bonusem je jeden DJ remix Martinovy skladby a dvě videa, které jsou mixem rozhovorů, živých vystoupení a ukázek z nahrávání. Pokud máte rádi švédskou „emo“ scénu a rádi zkoušíte nepříliš známá jména, máte možná další tip! (S)

Martin Wiese

Agents Of Abhorrence „Earth.Water.Sun“

CD (625 Thrash)

… Země je planetou v pořadí třetí od Slunce a pátou největší ve Sluneční soustavě .... 71% zemského povrchu je pokryto vodou. Strohá fakta, která mi vyskočila, když jsem do google napsal „Země. Voda. Slunce.“. „Earth.Water.Sun“ to je také název alba Agents Of Abhorrence - kapely z australského Melbourne. Poprvé jsem je slyšel na společném singlu s Iron Lung. Dostali mně již tam, ale upřímně - opravdu nevím, jestli se při jejich hudbě cítím dobře nebo špatně. Jistý jsem si jen jedním – svým zvukem a strukturou skladeb mě zcela uchopí a připadám si jako Víťa Jakoubek z filmu „Vrať se do hrobu“, v momentě, kdy se točí na kolotoči a křičí „rychleji …, pomaleji …, mně se chce … „. Jedním slovem by se jejich hudba dala popsat jednoduše – brutal. Nepářou se s tím - „Earth.Water.Sun“ je 13 skladeb hudebního násilí! Přes svou nejistotu musím říct - miluju tenhle styl, jak živé koncerty, tak nahrávky. Od prvního do posledního tónu mi to vždycky zablokuje mozkový buňky a trápím se hlukem. K nahrávce, těžkotonážní zvukový výplach se rozjede ihned po první skladbě „Bob Dylan Still Isn´t Dead And I Think It Fuck“. Vtipný název, 26 vteřin ticha a noise zvuků. V ostatních 12-cti „mikro opusech“ je dohromady spojen grindcore, power violence a chaotičnost Converge. Každá skladba má spoustu zvratů, záseků, rozjezdů a to jen vyzdvihuje jejich rozmanitost a neuchopitelnost. „Earth.Water.Sun“ Vás na deset minut nechají na všechno zapomenout a budete věřit jen v ně! Nemáte jinou možnost! Tři členové jsou pro mě tři perly. Skvělou kytaru doplňují vynikající bicí a super řev. Střídavě na sebe každý nástroj strhuje pozornost a dohromady to šlape neuvěřitelně! Nemá naprosto žádný význam psát víc, s tímhle se každej musí poprat sám a já se nemohu dočkat jejich setu na Play Fast Or Don´t 2008. Mimochodem, nedávno odehráli i nějaké koncerty s U.S. zabijáky Insect Warfare na jejich australském turné. Howgh! (S)

(seženeš u Psychocontrol)

625
Agents Of Abhorrence

Climatizado "Songs About God, Love And Bitches"

Climatizado pro mě byli vždy kapelou s tajemným odérem. Od svých začátků se – myslím - drží hesla "pod lampou je největší tma". Hrají dlouhou dobu, ale zatím jsem je viděl jen několikrát. Při jednom z těch vystoupení před sebou měli plachtu a rozeznat nebylo nic jiného než obrysy postav, což mi v té době přišlo jako zajímavě šibalský kousek. To je ale celkem dávno a tehdejší chaotickou podobu skladeb posunuli ke zřetelnějším melodiím. Po společné nahrávce s italskými With Love, samostatném 12"EP, nám nyní předkládají nejnovější počin "Songs About God, Love And Bitches" (bohužel jen CD).

Silně náladové charismatické album má atmosféru pečlivě rozvrženou do sedmi skladeb. Nesou se na vlnách čechrajících nervy a naši pozornost stahují pouze k sobě. Nervní sebejistotou ukazují sami sebe a neptají se, co si o tom kdo myslí. Jsme tady jen proto, abychom potlačili své rozčarování nebo opovržení. Silně dominantní klávesové linky navozují chrámovou posvátnost nebo atmosféru záhrobní diskotéky plné vyhnanců v zakázané kapli za místním hřbitovem. Skladby jsou příběhy protkané spoustou tváří, množstvím nezachytitelných pocitů a zároveň album nepostrádá hitovost (White Socking), ani lávku přes propast umožňující přejít na její druhou stranu (The Stretch Pants Ballad). Po překročení budeme moci dočkat úsvitu a po probdělé noci konečně usnout.

Spálil jsem svou víru a tápu v prázdnu. Climatizado nabízejí nejistotu pocitů, roztroušení myšlenek a pomocí nástrojů si s nimi budou znamenitě pohrávat. Jsou prázdní a oproštění od reálného světa. "Songs About God, Love And Bitches" nám otvírá dveře do jejich cítění a hodnot. Od počátku obdivuji jistotu a osobitost desky. Je jisté, že tady nejde o jejich podbízení! Tlačí to do nás - jejich láska má spoustu podob a opovržení nemá jen jednu tvář.

Kombinují spousty stylů řízených vnitřním metronomem čtyř nepřehlédnutelných plzeňských štramáků. Říkejme tomu, co hrají, jak chceme, jedno je jisté - je to zralá sebejistá nekonvenční hudba. Zvraty a změny nás odkazují na množství kapel i známých labelů. Zasvěcení zajisté vzpomenou Black Heart Procession nebo kapely z GSL. Po prvních tónech jsem se v myšlenkách vrátil na pražskou Papírnu a koncert The Phantom Limbs. Pocity jsem měl tehdy dost podobné těm, co ve mně Climatizado vzbudili teď. Mistrně si jdou nad propastí kýčovitosti, originality a s tím koresponduje i grafické ztvárnění obalu.

V našich končinách padá jejich tvorba i nové album na neoranou půdu (pokud nebudu brát na zřetel první desku Sunshine). "Songs About God, Love And Bitches" nás zbaví optimismu a to je na ní skvělé! (S)

Arty Maniac Discs
Climatizado

(na CD seženeš u Samuel Records)

Coldbringer „Lust and Ambition“

„Portland“ je pojem, který v hardcore/punku něco znamená. Bezedná studnice skvělých kapel (abych byl upřímný, žádnou špatnou jsem ještě neslyšel), které od 80. let vytvářejí to, čemu můžeme dneska říkat „portlandský sound“. Vyprofilovalo ho množství známých, méně známých, nebo dnes již legendárních skupin z tohoto místa, jenž se také obecně vžilo k označování stylu. Koncem letošního roku vyvolala zasloužený rozruch deska portlandských Criminal Damage „No Solution“. Myslím, že minimálně polovina recenzentů Maximum’R’Rollu ji umístila do svého prosincového top ten listu. Co má však společného úvod tohoto textu, tj. Criminal Damage a Coldbringer? Minimálně to, že obě kapely pocházejí z Portlandu, jejich desky jsou skvělé a v jistých místech podobné.

Coldbringer jsou další z mnoha kapel portlandské líhně, to poznáme i na jejich zvuku. Pokud patříte k zástupu nadšenců libujících si v kapelách z této části zeměkoule, nebudete touto poměrně novou skupinou zklamáni. Znějí bezesporu zvláštně a osobitě. Od prvních tónů na mně zanechávají dojem, že jim nejde o to se zalíbit, ale především o to být spokojení sami se sebou. O co víc znějí přirovnávaní Criminal Damage punkově, o to víc inklinují Coldbringer k rock’n’rollovému odéru, jaký známe od Born Dean Icons. Atmosféra desky a hlavně zabarvení hlasu zpěváka Johna Wilkersona (From Ashes Rise) jednoznačně odkazuje na Leatherface. Úžasná, potemnělá, snad i lehce monotónní atmosféra celé desky vybízí k hledání. Musíte se sami snažit, abyste našli to, co Coldringer říkají. Nejedná se o žádné prvoplánové melodie!

Členové Colbringer působili v různých crustových skupinách. Coldbringer tak ani v nejmenším neznějí. Jejich melodický hardcore středního tempa tíhne spíše ke kapelám, jako jsou Leatherface, Wipers, a přichází s poměrně neotřelým zvukem. Výtečná je práce kytaristů, kteří se nebojí sól a místy cítím styl, jakým hrál Austin Lucas v K10Prospect. Rock’n’´Rollový nádech i špinavý zvuk dávají nahrávce neuvěřitelný šmrnc. V propojení s chraplavým zpěvem a celkovým zvukem, vytvořili Coldbringer hmotu, která drží pevně pohromadě a sálá z ní energie.

Německý label Sabotage Records vydává evropský press „Lust And Ambiton“. Americký vyšel již v roce 2006 na malém vydavatelství z Austinu - Dead Ideas Records. Malovaný obal pochází od Lydie Crumbley, která malovala obaly pro Signal Lost, From Ashes Rise nebo Harum Scarum. Deska obsahuje osm pecek s potemnělou, osobitou lyrikou. Názvy napoví, co asi očekávat - „Coming Home“, „Death Generation“, „No More Apologies“. „Hitovkou“ celé desky je pro mě finální „Live Fast Die Young“.

Závěr se rýsuje sám. Máme před sebou další zajímavou kapelu z Portlandu, o které nejspíš ještě uslyšíme. (S)

Coldbringer
Sabotage Records


(na 12“LP seženeš u Samuel Records)

Digger Barnes „My Name Is Digger“

"My Name Is Digger" … je názvem singlu a zároveň první slova, která z repráků při poslechu vinylového debutu chlapíka Diggera uslyšíte. Celým jménem se jmenuje Digger Barnes a je lo-fi písničkářem ze sousedního Německa. Patří ke skupině umělců, kteří si myslí, že jejich hudba by v profesionálním studiu ztratila na svém půvabu a dávají přednost svépomocnému nahrávání - proto označení "lo-fi". Digger na sebe upozornil kazetou "Trailer Tapes" (2006), která sklidila velký ohlas. V letošním roce nahrál tři skladby pro "My Name Is Digger" EP a "Digger And Allie" EP. Nahrávkám nejspíš předcházela spousta diskusí a problémů. Velice pěkně a vtipně je vše popsané na "My Name Is Digger" EP. Povídání napsal Roy Plambeck, který písničky s minimálním počtem mikrofonů nahrával. Hudebně Diggerovi vypomohli jeho kamarádi Allie (kytara) a Misquito (harfa).

Digger je velký talent a nepřehlédnutelná postava. Má dar psát skvělé skladby, které se nám usadí v hlavě a budeme je chtít slyšet znovu a zase znovu. Od prvního poslechu na mně zapůsobil. Jeho baladické skladby dávají dohromady tolik populární lo-fi písničkáře s country muzikou a songy barových povalečů protloukajících se životem jen se svou omlácenou "kejtrou". Digger je možná mladík, ale jeho tvorba je zralá a prezentovaná s nadhledem. Výborně balancuje s kombinací chladných emocí a s těmi, co nás drapnou za srdce.

První skladba, co jsem od něho slyšel, byla "Same Old Game" ze společného nahrávky s Alliem. Několik dní jsem si ji prozpěvoval a nemohl ji dostat z hlavy. "No Way Out …, No Solution" mě připravilo pro "My Name Is Digger" Ep. Digger je minimalista a to je jeho velký plus. Na Ep jsou pouze dvě skladby. Přesto má obrovskou sílu. V prvním songu představuje sám sebe(?) a druhá je cover Social Distortion. Pokud patříte k těm, co mají rádi jejich skladby, pak Vás Diggerovo výběr potěší. K mým nejoblíbenějším patří "Ball and Chain", "Story of my Life", "When The Angels Sing", "I Was Wrong" a samozřejmě "Reach For The Sky", kterou Digger předělal. Skvělá a bezchybná je i Diggerova verze. Silná písnička, kterou si budeme zpívat každou neděli. Má sílu prožitků, běžného života a možná proto k ní mám tak blízko. Parádní volba …

Obal má nádherný malovaný design od PENCIL QUINCY. Vévodí mu obrázek Diggera, jak si kope vlastní hrob... Samozřejmě nechybí ani pohozená kytara poblíž.

Digger je borec a já chápu proč si ho Austin Lucas vybral ke svým "The Pressmens". V současné době s ním jede nekonečné americké tour. Jen málo písniček ve mně letos zanechalo silný dojem. Barnes nahrál jen tři a všechny k nim patří! (S)

Digger Barnes
Sabotage Records
Distortion "Reach For The Sky"

(na 7"EP seženeš u Samuel Records)