Agents Of Abhorrence „Earth.Water.Sun“

CD (625 Thrash)

… Země je planetou v pořadí třetí od Slunce a pátou největší ve Sluneční soustavě .... 71% zemského povrchu je pokryto vodou. Strohá fakta, která mi vyskočila, když jsem do google napsal „Země. Voda. Slunce.“. „Earth.Water.Sun“ to je také název alba Agents Of Abhorrence - kapely z australského Melbourne. Poprvé jsem je slyšel na společném singlu s Iron Lung. Dostali mně již tam, ale upřímně - opravdu nevím, jestli se při jejich hudbě cítím dobře nebo špatně. Jistý jsem si jen jedním – svým zvukem a strukturou skladeb mě zcela uchopí a připadám si jako Víťa Jakoubek z filmu „Vrať se do hrobu“, v momentě, kdy se točí na kolotoči a křičí „rychleji …, pomaleji …, mně se chce … „. Jedním slovem by se jejich hudba dala popsat jednoduše – brutal. Nepářou se s tím - „Earth.Water.Sun“ je 13 skladeb hudebního násilí! Přes svou nejistotu musím říct - miluju tenhle styl, jak živé koncerty, tak nahrávky. Od prvního do posledního tónu mi to vždycky zablokuje mozkový buňky a trápím se hlukem. K nahrávce, těžkotonážní zvukový výplach se rozjede ihned po první skladbě „Bob Dylan Still Isn´t Dead And I Think It Fuck“. Vtipný název, 26 vteřin ticha a noise zvuků. V ostatních 12-cti „mikro opusech“ je dohromady spojen grindcore, power violence a chaotičnost Converge. Každá skladba má spoustu zvratů, záseků, rozjezdů a to jen vyzdvihuje jejich rozmanitost a neuchopitelnost. „Earth.Water.Sun“ Vás na deset minut nechají na všechno zapomenout a budete věřit jen v ně! Nemáte jinou možnost! Tři členové jsou pro mě tři perly. Skvělou kytaru doplňují vynikající bicí a super řev. Střídavě na sebe každý nástroj strhuje pozornost a dohromady to šlape neuvěřitelně! Nemá naprosto žádný význam psát víc, s tímhle se každej musí poprat sám a já se nemohu dočkat jejich setu na Play Fast Or Don´t 2008. Mimochodem, nedávno odehráli i nějaké koncerty s U.S. zabijáky Insect Warfare na jejich australském turné. Howgh! (S)

(seženeš u Psychocontrol)

625
Agents Of Abhorrence

Climatizado "Songs About God, Love And Bitches"

Climatizado pro mě byli vždy kapelou s tajemným odérem. Od svých začátků se – myslím - drží hesla "pod lampou je největší tma". Hrají dlouhou dobu, ale zatím jsem je viděl jen několikrát. Při jednom z těch vystoupení před sebou měli plachtu a rozeznat nebylo nic jiného než obrysy postav, což mi v té době přišlo jako zajímavě šibalský kousek. To je ale celkem dávno a tehdejší chaotickou podobu skladeb posunuli ke zřetelnějším melodiím. Po společné nahrávce s italskými With Love, samostatném 12"EP, nám nyní předkládají nejnovější počin "Songs About God, Love And Bitches" (bohužel jen CD).

Silně náladové charismatické album má atmosféru pečlivě rozvrženou do sedmi skladeb. Nesou se na vlnách čechrajících nervy a naši pozornost stahují pouze k sobě. Nervní sebejistotou ukazují sami sebe a neptají se, co si o tom kdo myslí. Jsme tady jen proto, abychom potlačili své rozčarování nebo opovržení. Silně dominantní klávesové linky navozují chrámovou posvátnost nebo atmosféru záhrobní diskotéky plné vyhnanců v zakázané kapli za místním hřbitovem. Skladby jsou příběhy protkané spoustou tváří, množstvím nezachytitelných pocitů a zároveň album nepostrádá hitovost (White Socking), ani lávku přes propast umožňující přejít na její druhou stranu (The Stretch Pants Ballad). Po překročení budeme moci dočkat úsvitu a po probdělé noci konečně usnout.

Spálil jsem svou víru a tápu v prázdnu. Climatizado nabízejí nejistotu pocitů, roztroušení myšlenek a pomocí nástrojů si s nimi budou znamenitě pohrávat. Jsou prázdní a oproštění od reálného světa. "Songs About God, Love And Bitches" nám otvírá dveře do jejich cítění a hodnot. Od počátku obdivuji jistotu a osobitost desky. Je jisté, že tady nejde o jejich podbízení! Tlačí to do nás - jejich láska má spoustu podob a opovržení nemá jen jednu tvář.

Kombinují spousty stylů řízených vnitřním metronomem čtyř nepřehlédnutelných plzeňských štramáků. Říkejme tomu, co hrají, jak chceme, jedno je jisté - je to zralá sebejistá nekonvenční hudba. Zvraty a změny nás odkazují na množství kapel i známých labelů. Zasvěcení zajisté vzpomenou Black Heart Procession nebo kapely z GSL. Po prvních tónech jsem se v myšlenkách vrátil na pražskou Papírnu a koncert The Phantom Limbs. Pocity jsem měl tehdy dost podobné těm, co ve mně Climatizado vzbudili teď. Mistrně si jdou nad propastí kýčovitosti, originality a s tím koresponduje i grafické ztvárnění obalu.

V našich končinách padá jejich tvorba i nové album na neoranou půdu (pokud nebudu brát na zřetel první desku Sunshine). "Songs About God, Love And Bitches" nás zbaví optimismu a to je na ní skvělé! (S)

Arty Maniac Discs
Climatizado

(na CD seženeš u Samuel Records)

Coldbringer „Lust and Ambition“

„Portland“ je pojem, který v hardcore/punku něco znamená. Bezedná studnice skvělých kapel (abych byl upřímný, žádnou špatnou jsem ještě neslyšel), které od 80. let vytvářejí to, čemu můžeme dneska říkat „portlandský sound“. Vyprofilovalo ho množství známých, méně známých, nebo dnes již legendárních skupin z tohoto místa, jenž se také obecně vžilo k označování stylu. Koncem letošního roku vyvolala zasloužený rozruch deska portlandských Criminal Damage „No Solution“. Myslím, že minimálně polovina recenzentů Maximum’R’Rollu ji umístila do svého prosincového top ten listu. Co má však společného úvod tohoto textu, tj. Criminal Damage a Coldbringer? Minimálně to, že obě kapely pocházejí z Portlandu, jejich desky jsou skvělé a v jistých místech podobné.

Coldbringer jsou další z mnoha kapel portlandské líhně, to poznáme i na jejich zvuku. Pokud patříte k zástupu nadšenců libujících si v kapelách z této části zeměkoule, nebudete touto poměrně novou skupinou zklamáni. Znějí bezesporu zvláštně a osobitě. Od prvních tónů na mně zanechávají dojem, že jim nejde o to se zalíbit, ale především o to být spokojení sami se sebou. O co víc znějí přirovnávaní Criminal Damage punkově, o to víc inklinují Coldbringer k rock’n’rollovému odéru, jaký známe od Born Dean Icons. Atmosféra desky a hlavně zabarvení hlasu zpěváka Johna Wilkersona (From Ashes Rise) jednoznačně odkazuje na Leatherface. Úžasná, potemnělá, snad i lehce monotónní atmosféra celé desky vybízí k hledání. Musíte se sami snažit, abyste našli to, co Coldringer říkají. Nejedná se o žádné prvoplánové melodie!

Členové Colbringer působili v různých crustových skupinách. Coldbringer tak ani v nejmenším neznějí. Jejich melodický hardcore středního tempa tíhne spíše ke kapelám, jako jsou Leatherface, Wipers, a přichází s poměrně neotřelým zvukem. Výtečná je práce kytaristů, kteří se nebojí sól a místy cítím styl, jakým hrál Austin Lucas v K10Prospect. Rock’n’´Rollový nádech i špinavý zvuk dávají nahrávce neuvěřitelný šmrnc. V propojení s chraplavým zpěvem a celkovým zvukem, vytvořili Coldbringer hmotu, která drží pevně pohromadě a sálá z ní energie.

Německý label Sabotage Records vydává evropský press „Lust And Ambiton“. Americký vyšel již v roce 2006 na malém vydavatelství z Austinu - Dead Ideas Records. Malovaný obal pochází od Lydie Crumbley, která malovala obaly pro Signal Lost, From Ashes Rise nebo Harum Scarum. Deska obsahuje osm pecek s potemnělou, osobitou lyrikou. Názvy napoví, co asi očekávat - „Coming Home“, „Death Generation“, „No More Apologies“. „Hitovkou“ celé desky je pro mě finální „Live Fast Die Young“.

Závěr se rýsuje sám. Máme před sebou další zajímavou kapelu z Portlandu, o které nejspíš ještě uslyšíme. (S)

Coldbringer
Sabotage Records


(na 12“LP seženeš u Samuel Records)

Digger Barnes „My Name Is Digger“

"My Name Is Digger" … je názvem singlu a zároveň první slova, která z repráků při poslechu vinylového debutu chlapíka Diggera uslyšíte. Celým jménem se jmenuje Digger Barnes a je lo-fi písničkářem ze sousedního Německa. Patří ke skupině umělců, kteří si myslí, že jejich hudba by v profesionálním studiu ztratila na svém půvabu a dávají přednost svépomocnému nahrávání - proto označení "lo-fi". Digger na sebe upozornil kazetou "Trailer Tapes" (2006), která sklidila velký ohlas. V letošním roce nahrál tři skladby pro "My Name Is Digger" EP a "Digger And Allie" EP. Nahrávkám nejspíš předcházela spousta diskusí a problémů. Velice pěkně a vtipně je vše popsané na "My Name Is Digger" EP. Povídání napsal Roy Plambeck, který písničky s minimálním počtem mikrofonů nahrával. Hudebně Diggerovi vypomohli jeho kamarádi Allie (kytara) a Misquito (harfa).

Digger je velký talent a nepřehlédnutelná postava. Má dar psát skvělé skladby, které se nám usadí v hlavě a budeme je chtít slyšet znovu a zase znovu. Od prvního poslechu na mně zapůsobil. Jeho baladické skladby dávají dohromady tolik populární lo-fi písničkáře s country muzikou a songy barových povalečů protloukajících se životem jen se svou omlácenou "kejtrou". Digger je možná mladík, ale jeho tvorba je zralá a prezentovaná s nadhledem. Výborně balancuje s kombinací chladných emocí a s těmi, co nás drapnou za srdce.

První skladba, co jsem od něho slyšel, byla "Same Old Game" ze společného nahrávky s Alliem. Několik dní jsem si ji prozpěvoval a nemohl ji dostat z hlavy. "No Way Out …, No Solution" mě připravilo pro "My Name Is Digger" Ep. Digger je minimalista a to je jeho velký plus. Na Ep jsou pouze dvě skladby. Přesto má obrovskou sílu. V prvním songu představuje sám sebe(?) a druhá je cover Social Distortion. Pokud patříte k těm, co mají rádi jejich skladby, pak Vás Diggerovo výběr potěší. K mým nejoblíbenějším patří "Ball and Chain", "Story of my Life", "When The Angels Sing", "I Was Wrong" a samozřejmě "Reach For The Sky", kterou Digger předělal. Skvělá a bezchybná je i Diggerova verze. Silná písnička, kterou si budeme zpívat každou neděli. Má sílu prožitků, běžného života a možná proto k ní mám tak blízko. Parádní volba …

Obal má nádherný malovaný design od PENCIL QUINCY. Vévodí mu obrázek Diggera, jak si kope vlastní hrob... Samozřejmě nechybí ani pohozená kytara poblíž.

Digger je borec a já chápu proč si ho Austin Lucas vybral ke svým "The Pressmens". V současné době s ním jede nekonečné americké tour. Jen málo písniček ve mně letos zanechalo silný dojem. Barnes nahrál jen tři a všechny k nim patří! (S)

Digger Barnes
Sabotage Records
Distortion "Reach For The Sky"

(na 7"EP seženeš u Samuel Records)

The Now Denial "Mundane Lullaby"

CD digipack / LP gatefold (Sabotage Records)

Jsou to již tři dlouhé roky od doby, kdy The Now Denial vydali své poslední album. Zato letos si skupina, zdá se, vše bohatě vynahrazuje - vychází jim 12“LP vinyl "Viva Viva Threatening" a aby toho nebylo málo, tak mají venku i novou "Mundane Lullaby". O vydání se opět postaralo domovské vydavatelství Sabotage Records za spolupráce se Sounds Of Subterrania.

Kapela pro mě od prvního setkání představuje totální srážku mezi portlandským pojetím hardcore/punku (From Ashes Rise, Tragedy) a extrémním pojetím hardcore, jak ho známe od Dropdead. Skvěle znějící finální podoba vzniká především díky spojení talentu, hráčské zručnosti a zřetelně viditelných i slyšitelných novátorských postupů. Celková atmosféra nedá nevzpomenout na From Ashes Rise. Slyšíme je tam, nicméně styl, tolik F.A.R. profláknutý, hrají The Now Denial po svém a zatraceně dobře.

Nové skladby se mi zdají pomalejší, důraznější, zahrané více energicky a s mrazící jistotou. The Now Denial nepostrádají svou typickou crustovou rytmiku, metalický sound a pekelný zpěv. Ten se nese na vlnách kytar majících schopnost prořezávat špunty uvnitř zvukovodů. Od začátku skvělé, hrubé a dynamické. Všechny nástroje šlapou jako skvěle seřízený stroj. Výtečně se doplňují dvě kytary (pozor, dojde i na vynikající sóla) a ve spolupráci s přesnými bicími se vše „tlačí ven“ jako o život! Crustový buldozer řízený chlápkem, co má rád Dropdead i Motorhead. Zvuk celé desky je čitelný a vyzdvižený skvělou dynamikou, která desce dodává parádní prostorový zvuk. Výborná volba studia, řekl bych, díky které "Mundane Lullaby" získává patřičný rozměr.

Naprosto netypický je obal. Zdá se mi, jako by ho dával dohromady návrhář ovlivněný halucinogeny a spojil grafiky desek The Locus s posledním obalem Sunshine. Netradiční a vlastně skvělé! CD je v krásném digipacku: přátelé vinylů se mohou těšit na neméně povedený gatefold, kde vesele neveselý motiv vynikne moc pěkně.

Skvělé texty vycházejí z pohledu na svět, ve kterém žijeme, pod zorným úhlem zpěváka Sőrena. Neklišovité osobní pohledy, přesto však dostatečně politické a reflektující bolesti doby. Naprosto svěžím dojmem působí lyrika v předposlední písničce Picnic (Life Is A Picnic). Potěšily mě dva výňatky svědčící o dobrém vkusu – použité věty od Born Against a Rorschach. Textová stránka The Now Denial výtečně doplňuje jejich hudbu a podílí se velkou měrou na vytváření patřičně temné atmosféry.

"Mundane Lullaby" přichází po dvou řadových deskách, stejném počtu splitů (s Highscore a Seein red) a kompletce „Obey, Adapt, Shut Up And Die“. Abych řekl pravdu, po tolika nahrávkách bych nečekal, že tak tvrdě pracují skupina, jakou The Now Denial jsou, bude znít hůře než na těch předchozích. Jasně, od prvních tónů je jasné, že zúročili všechno z minulých let a svůj styl posunuli o velký kus vpřed. Propojení portlandu s jednoduchými účinnými riffy stále funguje. Zcela jistě naprosto přesně vědí, jak chtějí znít, a určitě tak znějí. Skvělý, zralý zvuk ve spojení s jejich stylem a moderním lehce metalickým soundem tvoří neřízený buldozer. Nevyhnu se jedné drobné poznámce. Část "Mundane Lullaby" mi připomíná skladbu, kterou s velkou oblibou hrají ve zkušebně moji spoluhráči. Napovím textem, který je, myslím, takhle: „Síly zla už přicházej od devíti bran / Nad sebou kříž obrácenej, na hrudích maj pentagram…“.

Další psaní je zbytečné, "Mundane Lullaby" vám nakope prdel! (S)

Sabotage Records
The Now Denial
Sounds Of Subterrania

(na CD/LP seženeš u Samuel Records)

Digger And Allie „Split“

Digger And Allie „Split“
7“EP (Sabotage Records)

Pokud je smutná loutka, pak se přenáší její nálady i na diváky. Melancholie a pocity zklamání životem jsou v dnešní době u každého člověka téměř běžné. Není divu, že je mají i lidé, kteří píší příběhy, hudbu, ovládají loutky a svou truchlivost pak přenáší také do nich. Osobně mám rád okamžiky, kdy si pustím vinyl, který mi dlouho ležel na stole, a ihned po prvním poslechu mě chytne. Přesně to vystihuje společná nahrávka dvou zbloudilců s přezdívkami Digger a Allie. Svou melancholickou náladou brnknou na struny světobolu v každém z nás a po prvním poslechu jsem měl pocit, že je znám od dětství. Vystihují to, o čem jsem psal v úvodu, a melancholie, kterou nabízejí, je mi blízká, až vlastní.

Podobné pocity, jaké z generace na generaci přenáší postava Holdena Caulfielda z knihy „Kdo chytá v žitě“ prostřednictvím textu, vyvolávají Digger a Allie hudbou. Tihle dva němečtí chlápci propadli sólovým projektům, v posledních letech tak populárním. Na svém společném singlu mají každý po jedné skladbě a zároveň si jeden druhému vypomáhají doprovodnou kytarou či zpěvem.

Digger Barnes má „imidž“ někde mezi východoněmeckým pornohercem a trasherem. Některé z našich babiček nebo maminek by si možná podle tohoto jména vybavily jednu z hlavních postav z amerického seriálu Dallas. Opravdu nevím, jestli to byl úmysl. Tuším však, že Digger je velký recesista, možná samotář a zcela zaručeně velký talent. Má dar pro psaní písniček a prezentuje je stylem, kdy věřím každému slovu. „Same Old Game“ je chladná i melancholická skladba zároveň. Španělka, silný zpěv i country nádech, se mně od prvních tónů zařezávají pod kůži a odnáší mě někam pryč. Jsem tam sám, jen se svými pocity a refrén „it’s always, always the same…, same Old Game„ mne odfukuje dál a dál! Při posledních tónech mám akutní potřebu všechno slyšet znovu. Absolutně mě to pohltilo a po několikátém poslechu již vím, že tahle skladba ve mně bude znít dlouho. Poslechnout si ji můžete na Barnesovo internetové stránce, kde najdete i moc pěkné video. „Kopáč Barnesský“ doprovází Austina Lucase jako člen THE PRESSMEN na americkém tour. Svět je tak malý…

Allie Total Blam Blam je oproti Diggerovi jemnější a nepůsobí tak pohrdavě. „Districts, Part, Belongings“ je atmosférická, mlhavá skladba, která zní narozdíl od druhé strany méně coutryově a více indie. Na poslech je fajn, ale zdaleka ne tak silná a účinná jako „Same Old Game“. Přesto velice příjemná.

Digger i Allie si zcela určitě silně zakládají na lo-fi přístupu k pořizování svých nahrávek. Záměrně zachovávají jistou špinavost, „obývákový“ nádech a tím ponechávají skladbám kouzlo, které alespoň mě baví a vtahuje do děje.

Jedná se o skvělý singl pro všechny milovníky sólových projektů, Kevinem Devinem počínaje a velikánem Johnnym Cashem konče. Deska vychází jako singl 7“Ep s velice pěkným malovaným obalem a bílým vinylem na Sabotage Records. Tento sympatický label opět potvrdil svůj dobrý odhad na hledání nových talentů. Méně je někdy více a i přesto, že se na každé straně nachází jen jedna písnička, mám z desky příjemný pocit naplnění! Silné, působivé, svěží i osobité … prostě skvělé! (S)

Digger
Allies
Sabotage Records
Diger "Same Old Game" video

(na 7“EP seženeš u Samuel Records)

Whos My Saviour „The Glasgow Smile“

Whos My Saviour „The Glasgow Smile“ CD (Power-It-Up)

Není Who’s My Saviour skvělý název? Jedná se o tři milé východoněmecké „grindheads“, hrající ve spoustě kapel a pohybují se mezi Rostockem (starají se zde o koncerty v JAZ klubu), Berlínem a Hammerstadtem. Tuto nahrávku pro jejich debutní album jsem slyšel před rokem a naprosto mě posadila na prdel. Čekal ji tehdy ještě finální mastering a nevědělo se, kde vyjde. Velice mě potěšila zpráva, že letos na podzim spatří „The Glasgow Smile“ světlo světa. Kromě hledání vydavatele (album vychází 1.listopadu na německém labelu POWER-IT-UP), podstoupila kapela malou personální změnu. Kytarista Rui (hrál v Abuso Sonoro) přešel do spřízněných Idiot Savant, kde se stará o druhou kytaru. Zůstal Andy (Wojczech, Bad Luck Ride On Wheels), Hazy (Cyness) a Pierre (Bad Luck Ride On Wheels).

První sólové album i informace o personálních změnách ve mně samozřejmě vyvolaly očekávaní. Krátké neočekávané intro a pár prvních válů mně nakopalo prdel a zahnalo všechny pochybnosti. Trio Who’s My Saviour je plné energie. Změna neproběhla nejen v personální oblasti, ale také v psaní skladeb. Silnou stránkou, na které staví, jsou skvělé nápady a neotřelá kostra skladeb. Od začátku uslyšíme důraznou kytarovou i bassovou linku, skvěle doplněnou bicími. Oslovuje mě propojení hrubého grindového zvuku s crustovou rytmikou, metalickým odérem a Hazyho kytarovými sólovými pasážemi. Hrubé, chytlavé a „baladicky black metalovo“ náladové. Dýchne na mě špína skupiny Wojczech, agresivita Cyness, black metalová modernost Ludicra a snad i emotivnost Tragedy.

Nepřeslechnutelná je vyhranost všech členů, mírné zpomalení a komplikovanější projev. Cítit je zároveň spousta vlivů, geniálně spojených do jednoho celku. Jednou skladbou jsem lapen a přesto na jejím konci již očekávám, co přijde dál. Jejich hudba z velké části odráží je samotné. Nejsou jen prázdným strojem na naštvanost, znám je osobně a slyším jejich zkušenosti ze Cyness, Wojczech a vidím i jejich osobnosti. Mluví k nám svou hudbou a to je podstatné. Hlasová sekce je temně se vznášejícím dalším nástrojem na křídlech tónu. Hrubý, zle položený Andyho vokál, výborně doplňuje specifický Hazyho zpěv.

„The Glasgow Smile“ je každým coulem ojedinělé album. Osobité a postrádající prvoplánové melodie. Tvoří vlastní svět. Octneme se zde a procitneme na konci nebo místy otevřeme zkrvavené oči a neuvidíme nic. Who’s My Saviour? (S)

Whos My Saviour
Power-It-Up

[06.11.2007]